Rekviem pro Viléma z Rožmberka (his-fi)
Záhadná čísla
Paní učitelka Jedličková přišla ve sportovních botách s měkkou podrážkou místo obvyklých klapavých podpatků a to bylo zlé znamení. Třída se nadechla, neboť začala tušit velké pololetní opakování českých dějin. Učitelka našlapovala tiše jako kočka, rozdala všem papíry s předtištěnými otázkami a rozsadila Čáru a Šejdíře. Koleno automaticky nakráčel s propiskou v ruce a se šklebem pod vyholenou lebkou za její katedru. Všichni se na učitelčin povel pustili do čtení zákeřných otázek typu „Proč byli husité poraženi?“, „Vyjmenuj rozdíly v panování Karla IV. a Václava IV.“, nebo „Jaké byly důsledky třicetileté války pro země Koruny české?“. Bobo Rytíř si zhluboka povzdechl, prohrábl nervózními prsty rezavou čupřinu, rpzepnul si u krku poslední knoflíček a hrot propisovačky v barvách trikolory zapíchl do papíru. Snad doufal, že po těchto rituálních úkonech mu myšlenky samy naskáčou na zoufale prázdný papír. Vedle sebe vnímal pilné škrabání Jájina kuličkového pera, psala téměř nosem, skloněná nad papír, jakoby pracovala na úkolu celým tělem. Jája Bílbanová, jeho kamarádka v dobrém i zlém. Tahle útlá dívka se vyznačuje - kromě schopnosti trefit míčem bránu téměř ze všech úhlů - také nepochopitrelnou láskou k zatuchlým historickým příběhům. Její dědeček, nedávno zemřelý českokrumlovský historik Jaroslav Bílban, často přizval Jáju k řešení záhad, které pak dlouho hýbaly malým světem počestných českokrumlovských občanů. Zdá se také, že Jája má dar získávat informace z jiných, nám neznámých světů, i když Bobův názor na takovéto počínání je velmi odmítavý, musí uznat, že přináší výsledky. Bobo byl naposled u toho, když Jája odhalila nejen tajemství Balbínovy mapy Růže, ale dokonce i pravděpodobný vliv bájemi opředeného bratrstva Rosenkruciánů na samotného Balbína. I Bobo přispěl svým dílem k vyřešení této záhady. Přesto nechápe, jak mu v životě pomůže, že bude znát důsledky třicetileté války pro země Koruny české? K čertu s dějepisem! Proč nemají raději předmět, kde by probírali poslední výsledky světových fotbalových turnajů, například Poháru mistrů?
„Za chvíli budeme končit. Ještě máte čas na závěrečnou kontrolu...“ učitelka procházela potichu na svých pryžových podrážkách mezi lavicemi, jako duch se zjevila hned tu a hned zas jinde. Zastavila se u Boba. Podívala se na jeho poloprázdný papír a obočí jí vyjelo nahoru a hned zas sjelo dolů jako dvě udivená háďátka: „Rytíři, Rytíři, ty to vedeš...“ Bobo sice nepatřil k premiantům, ale většina jeho prací dosahovala slušného průměru. Snažil se na poslední chvíli vypotit nějaké moudro, ale pod tlakem učitelčina káravého pohledu to vzdal. Díval se znechuceně na Jáju, která rychlostí blesku právě dopisovala druhou stranu papíru.
Se zazvoněním posbírala učitelka písemky a po způsobu tichošlápků vykráčela ze třídy. Bobo se podíval zoufale na Jáju, která si skládala věci do tašky a ve tváři byla jak čerstvě uvařené rajče. „Ty sis zase šplhla, co?“ Jája se ušklíbla: „Závidíš? Kdybych měla víc času, tak tam toho napíšu ještě daleko víc. Děda by ze mě měl radost.“ Jáju dědův náhlý odchod z tohoto světa ještě úplně nepřebolel, svým způsobem jí v životě nahrazoval tátu, který zemřel, když byly Jáje asi dva roky. Děda ovlivnil Jáju natolik, že nepochybovala o svých budoucích studiích historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její úchylka, protože jinak to Bobo nazvat nemůže, se projevovala živým zájmem o vše starší než sto let, potřebou znát historické souvislosti a vznícenou fantazií, která jí pomáhala ve vymýšlení nádherně spletitých příběhů. Ještě raději však Jája takový příběh žila a Bobo musel chtě nechtě uznat, že se s ní ještě nikdy nenudil. Teď ale neměl nejmenší chuť se bavit o dějepisu, jehož neznalost právě prokázal nade vši pochybnost. Teď měl chuť zajít s Jájou do všemi oblíbené českokrumlovské cukrárny a dát si sladkou náplast na hořkou prohru. Jája rychle sbalila sešit a pero a už už se otáčela ke dveřím. „Kam se ženeš?“ zastaví ji Bobův hlas. Neochotně se otočí: „Ále, mám takový malý problém...“ Aha, zavětří Bobo, Jája zas vyčenichala nějakou stopu. „S kamarádem se nepodělíš?“ „Netušila jsem, že bys chtěl.“ Jája romrzele šoupe ušmudlanou botaskou po podlaze. Bobo vypadá jako medvěd Vok v zámeckém výběhu, kterého právě probudili ze zimního spánku. Popadne do jedné ruky oprýskanou aktovku, do druhé pero v barvě trikolory, ne, teď opravdu nemá čas na úklid a dokonce ani na cukrárnu. Vypne se před Jájou do pozoru: „Tak, kam se jde?“ „Dobrá, musíme sebou hodit, jsem domluvená, že tam budu za deset minut.“ Bobo nakrčí obočí, ale nezeptá se, kde má být Jája za deset minut, rád se nechává překvapit bláznivými nápady své kamarádky.
Vycházejí svižným krokem ze základní školy v Linecké ulici směrem k historickému centru. Oba jsou přesvědčeni, že budovy, mosty, kostely, ba i zámek v jejich výjimečném městě dýchají legendami a žijí si své životy nezávisle na současnosti. Pro ně jsou mostem do dávno zapomenuté minulosti. Propojení zašlých dějů a toho, co je tady a teď, je pro ně jednou z možností, jak objevovat živou minulost svého města. Mnohokrát měli pocit, že na svých toulkách rodným městem potkali Viléma z Rožmberka nebo jeho poslední ženu Polyxenu z Lobkovic, několikrát dokonce viděli z věže zámku vyhlížet i slavnou bílou paní. Jindy zase pátrali – víceméně neúspěšně - po nešťastných strašidlech, vodnících a říčních vílách. Vždyť nedaleko se klikatí městem Vltava, schválně tak nepřehledně, že způsobuje mnoha turistům bezesné noci, v nichž se divoce potulují Českým Krumlovem a nemůžou najít svůj hotel.
Jája je o krůček napřed, jakoby ji postrkovala neviditelná síla. Bobo tuší, že jeho kamarádka je opět na stopě nějaké záhadě a cítí, jak mu nedočkavostí trne ve špičkách prstů. Silou vůle se ovládá, aby se nezeptal. Mezitím vystoupají Latránem až k Červené bráně, která je hlavním vstupem do zámku. Když jí projdou, ocitnou se na prvním nádvoří. Jája ostře zahne doleva k internetové kavárně, oba hravě zdolají schody do prvního patra. Cestou Jája stihne Boba přes rameno poučit o tom, že v budově bývala asi sto padesát let solnice, tedy sklad soli, a že tu od té doby občas straší. Prý se tady pohádali dva strážci při hře v kostky a v následné rvačce se navzájem zabili. Od té doby prý jsou tady prý v noci slyšet zvuky zápasu a vzdechy umírajících. Brr, Bobo se otřese. Mezitím se octnou v prvním patře, kde na dveřích před nimi důležitě informuje cedulka návštěvníky, že vstupují do kanceláře redakce Českokrumlovských listů. Jája zaklepe a vtrhne dovnitř, aniž počká na výzvu. Bobo svou kamarádku nepoznává. Kam se poděla její slušná výchova? Jájino vnitřní napětí je téměř hmatatelné. Redaktor Plachý za stolem zvedne lhostejně hlavu: „Ááá, to jsi ty. To jsem rád, že sis pro to přišla tak rychle. Šéf mi vyhrožoval, že to vyhodí. Prý to tady zbytečně zabírá místo...“ Jája po něm šlehla pohledem jako bičem: „Když vám děda dodával senzace do toho vašeho plátku, to se vám jeho materiály hodily, že?“ Postarší redaktor si olízne popraskané rty a nervózně si otře kapesníkem pleš, jakoby vysušením patřičných částí těla prováděl jakýsi uklidňující rituál. „No, no, tys nějaká nabroušená... snad jsem tolik neřek´. Tvůj děda byl formát, o tom tady nikdo nepochybuje...“ Jája těká zrakem po místnosti: „Proč jste mi nezavolal hned po dědově smrti? Byla bych jeho věci odnesla už tenkrát.“ Plachý odpoví bez nejmenšího zaváhání: „To ti řeknu naprosto přesně. My jsme to našli v odložených krabicích teprve před dvěma dny. A pak jsem ti hned volal...“
Hrábne kamsi za sebe dozadu a vytáhne krabici od bot, na které je velkými krasopisnými písmeny napsáno Jaroslav BÍLBAN. Bobo ihned pozná úhledný krasopis Jájina dědečka. Jája se bez varování vrhne vpřed a popadne oběma rukama krabici. Redaktor pokračuje s nevinnou tváří: „Dnes tu měl nějaké jednání pan Gastold. Moc ho tohle všechno zajímalo, ale řekl jsem mu, že se musí domluvit s tebou...“ V Jáje se na chvíli zastaví srdce. Loupne očima po redaktorovi. Nepřátelství jejího dědečka a historika Gastolda bylo v Krumlově veřejným tajemstvím a jistě neuniklo ani místnímu pisálkovi. „Doufám, že jste ho k té krabici nepustil...“ Plachý se zašklebí: „Myslíš, že jsem dnešní? Ale asi se ti brzy ozve.“ Jája vypochoduje z místnosti. Ani nepoděkuje. „Ani nepoděkovala, káča jedna...“ poznamená štiplavě novinář směrem na její záda. Bobo cítí, že se musí kamarádky zastat: „Třeba si myslela, že nemá proč...“. Když už byl skoro za dveřmi, obrátil se k redaktorovi a řekl na půl úst: „Slyšel jsem, že vám tady občas straší...“
Bobo dožene Jáju až pod plášťovým mostem. Kamarádka si to rázuje pod sedmi řadami vznosných oblouků mostu jak na vojenské přehlídce, ústa sevřená do úzké čárky. Tvrdá jako ta skála po obou stranách vzácné českokrumlovské památky. Když se Bobo beze slova připojí, procedí Jája skrz zuby: „Umíš si představit, jak by nám to bývalo mohlo pomoct, když jsme pátrali po Balbínově mapě Růži? A oni to objeví až teď! A ještě to chtějí vyhodit!“
„Vždyť netušíš, co tam je. Třeba najdeme jen pár neužitečných tretek...“ Bobo si vždy umí najít věrohodné vysvětlení pro jevy, které ho zaskočí. Možná i proto je kliďas a pohodář, což se zdá vzhledem k jeho rusé kštici téměř nemožné. Jája obvykle tuhle vlastnost oceňuje, snad i proto, že sama jí má nedostatek. Ve vroucím kotli vzdutých citů má teprve pocit, že opravdu žije. Jenže následně zoufale potřebuje Bobovu rozvahu, jeho klidný výklad a uspořádané myšlenky. Teď je ale přesvědčená, že není ta správná chvíle na klidná vysvětlování. Jedná se o jejího milovaného dědečka, s kterým sdílela nadšení pro historické záhady. Cítí se podvedená redakcí Českokrumlovských listů, jejíž zaměstnanci nejenže jí dědovy věci nevydali dříve, ale dokonce je chtěli vyhodit! „Děda a neužitečné tretky, to nejde dohromady a oni to moc dobře vědí, nemyslíš?“ obrátí se na Boba s ohnivými záblesky v očích, když stoupají do prudkých spirál pěšiny k sídlišti Vyšný, kde oba bydlí. Bobo jen zafuní, ale Jája se nedoví, zda je to souhlas nebo jen znamení jeho špatné zdravotní kondice.
Doma se zavřou do Jájina pokoje a teprve pak krabici otevřou. Je v ní přeložený list z nějakých novin, okousaná tužka, detailní nákres jakéhosi složitého výpočtu, zvláštní starobylý klíč, ještě podivnější mapa a sešit, na dvou stranách popsaný drobným úhledným písmem pana Bílbana. Jája se na něj vrhne jak hladový vlk na kořist, Bobo jí nahlíží přes rameno, když jím listuje. Poznámky jsou pečlivě vedeny v úhledných odstavcích, Bobo přelétl v rychlosti jen pár řádek, ničemu nerozumí: „Vypadá to, že pan Bílban si tady buď něco počítal nebo používal číselnou šifru. To si moc nepočteme...“ Jája z toho není o moc chytřejší. „Musíme se pokusit na tu šifru přijít. Asi nechtěl, aby se mu v jeho poznámkách hrabal nějaký zvědavec. Možná byl na stopě další záhadě, kterou už nestihl rozluštit.“ Skloní hlavy nad záhadná čísla. „Třeba ta čísla představují písmena v abecedě, například písmeno A by mělo cifru jedna, písmeno B by odpovídalo číslu dvě...“, Jája přemýšlí nahlas. „A co by pak znamenala ta nula, které je v textu nejvíc...“ „Možná, že děda tu číselnou řadu posunul, to znamená, že použil nulu, aby zmátl luštitele, a přiřadil ji třeba... k písmenu „ž“... co myslíš?“ Bobo je muž činu a hned se chápe tužky, aby tuto teorii vyzkoušel. Napsal na papír první tři skupiny čísel, která vypadají jako slova, a pod ně přiřadil písmena, která by podle jejich teorie odpovídala:
06176 06177 06178
žďaeď žďaee žďaef
Oba zírají na výsledky, které jsou víc než neuspokojivé. „To je podivná řeč, asi nějaká marťanská,“ podotkne kousavě Bobo. „Možná musíme začátek abecedy , tedy číslici jedna, přesunout na jiné písmeno“, nedá se Jája a hned to zkouší. Vycházejí jí jen další marťanské kombinace, jako „dchďich“, když posunou nulu na písmeno „d“ nebo „ptqťt“, když přesunou nulu na „p“. „Víš, že jsem si nikdy nevšiml, kolik má čeština souhlásek? Ty naše zápisky zní opravdu jak hrdelní sípot nastydlých eskymáků,“ řehtá se Bobo.
„Třeba bychom to měli nějak sečíst a pak teprv dosadit písmena,“ přemýšlí Jája dál, když se dosyta vysmějí patvarům, které sami zplodili na základě své teorie. Ale ať to zkouší, jak chtějí, čísla dědy Bílbana nedávají smysl. Bobo si začíná pomalu zoufat: „Co když je to nějaký katalogizační záznam? Vzpomeň si na náš první případ s Balbínovou mapou ve tvaru růže, když jsme našli v dědově posteli ukrytý ten papírek a čísla se hodila na jeho výpůjčku v krumlovském archivu“. Jája kroutí hlavou: „To by si musel vypůjčit celou strahovskou knihovnu, pokud by ta čísla měla znamenat výpůjčky. Ale ověřit to můžeme. Také bychom se měli podívat na nějakou literaturu o šifrách, asi nám ten dědův text dá ještě zabrat...“
Jája vystrká Boba ze dveří a zavře mu dveře před nosem. Bobo se ani neurazí, seběhne svižně po schodech dolů o patro níž a odemkne. Nejenže s Jájou chodí do stejné základní školy v Linecké ulici, dokonce i do stejné deváté třídy, ale bydlí s ní i ve stejném domě na sídlišti Vyšný. Jejich výhled nejen na Šumavu, ale i na pitoreskní Český Krumlov v malebném dolíku Vltavy by jim kdekdo mohl závidět. Ano, je pravdou, že jsou zvyklí na starobylé tvary domů, úzké uličky i barevnou věž zámku. Tyhle tvary formují, atˇchtějí nebo nechtějí (a Bobo spíš nechce) jejich vztah k historii, tohle město vytváří skvělou kulisu ke všem tajemným příběhům, pokud v nich dokonce samo nehraje hlavní roli. Bobo sice vždycky zpočátku brblá, když Jája začne řešit nějakou záhadu, ale pak uzná, že kamarádka má nos na dobrodružství. A tuší, že jedno mají právě před sebou.
© Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
<Insane>Hack] Unique A.I. App Makes Us $635/Day
https://www.youtube.com/watch?v=z0aiLF3Sz7E
Exploiting A "UNKNOWN" Marketing Secret
(GeorgeClola, 29. 2. 2024 23:18)