Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historická fikce (his-fi) nebo fiktivní historie?

Pojem historická fikce (zkratka his-fi) není v literatuře tak úplně neznámý, ale - k jeho škodě - se nepoužívá zcela běžně. Literatura žánru historické fikce by měla zobrazovat historii, ale jen jako podklad, na němž jsou ukotveny vymyšlené prvky s jediným záměrem: aby se čtenář chtěl a musel ptát, zda se historie nemohla odvíjet zrovna tak, jak ji autor - za pomoci zjitřené fantazie - popisuje.

Proboha, co je to his-fi?

Vědeckofantastický žánr, též sci-fi nebo SF (zkratky anglického science fiction) je umělecký žánr, vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů v díle. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie.

    Fantasy literatura je žánr příbuzný sci-fi, ale místo technologií bývá hlavní rekvizitou většinou magie a fyzická síla (tzv. příběhy „meče a magie“). Oba žánry se ovlivňují a částečně prorůstají; jedním z takových průniků jsou například díla žánru science fantasy.

    Nově vymezený žánr his-fi neboli historická fikce nacházíme na pomezí literatury sci-fi a fantasy, řídí se však zvláštními pravidly. Respektuje esoterický výklad světa, uznává převtělování duší, inspiruje se východními naukami, aniž některou z nich vyzdvihuje jako nejdůležitější. Jeho základní charakteristikou je umění vcítit se do historického koloritu a do duše postav. Otázka, kterou si klade, zní: ”Mohla se historie odehrát i takhle?”

 

Jednoho pošmourného jarního dne jsem seděla u počítače a psala jakousi nezáživnou esej o skandinávské literatuře. Na blikající obrazovce se pyšnily dva odstavce suchopárné kompilace a já znechuceně odložila přenosný počítač na stolek. Chtěla jsem si ukrojit kousek chleba. Za okny se rozpoutala bouřka, jedna z těch, která nám se zdviženým prstem připomíná miniaturní rozměry našeho života. Blesky osvětlovaly při bláznivém ohňostroji ztemnělou krajinu, vítr rozverně ohýbal koruny stromů jako by to byly modely sebe samých a déšť byl tak hustý, že rozmělňoval i obrysy domů, stojících naproti. Stála jsem přilepená u okna, v pravé ruce chléb se sádlem a solí, pomalu jsem z něj uždibovala, aby mi dlouho vydržel jako záminka pro přestávku na psaní, jehož rozvláčnost a neobjevnost jsem si nepřiznávala ani nahlas, ani v duchu. Zároveň jsem sledovala nenasytné záblesky křižující jarní oblohu doprovázené kanonádní parádou ve velkém stylu. Najednou „prásk”, uhodilo blízko, tak blizoučko, až zadrnčela okna v tabulkách.Vedle v pokoji cosi zapraskalo. Á jééé, tak mám po počítači i po té zatracené eseji, pomyslela jsem si a rychle šla zkontrolovat rozsah škod. Počítač stále zářil, ale jeho obrazovka se podobala pestré letní louce, jak by ji namaloval Claude Monet. Zahýbala jsem myší a na obrazovce se objevila podivná šedivá myška s opelichanýma ušima a dlouhým olysalým ocáskem. Trhla jsem sebou, když na mě to stvoření zahovořilo: „Já jsem tvoje esej. Podívej, jak jsi mě zpotvořila. Šedivější, nenápaditější a méně zajímavá už snad ani nemůžu být. Seznam se s ostatními!” Máchla rukou kamsi za sebe a vtom odkudsi z nitra počítače vybíhaly další myšky, podobné téměř navlas té první myšce. „My jsme tvoje teoretické literární práce!” volaly jedna přes druhou. „Já jsem stať o české poezii dvacátého století”, volala na mě jedna zvlášť šedivá. „To neumíš napsat něco barvitějšího, živějšího, nápaditějšího, abychom vypadaly alespoň trochu lépe?” horlila další opelichaná myška. Ani jsem si netroufla se zeptat, jakou z mých teoretických statí představuje, asi to byla ta stať o starých českých kronikách, kterou jsem psala před měsícem a která byla určena jednomu pedagogickému periodiku.

     „Jak to myslíte, nápaditější? Přece si nemohu v teoretických statích určených veřejnosti nebo odbornému publiku vymýšlet!” Vlasy mi vstávaly hrůzou jen při té svatokrádežné představě. „Ale můžeš,” vykřikovaly jedna přes druhou, „zapojit fantazii a obrazotvornost, jinak se tvoji čtenáři ukoušou nudou. Myslíš, že nás někdo chce číst? Jen když musí! A jak tě přitom tví kolegové vědečtí pracovníci nebo ti chudáci učitelé nenávidí! Sedni si a piš,” přikázaly mi mé vlastní šedivé myšky, ééé, chci říct, odborné stati. Nezbývalo, než poslechnout. Chvějící se rukou jsem začala ťukat do klávesnice. Myšky naráz zmizely a já psala nejbáječnější stať svého jinak do posledního puntíku nalajnovaného života. Stať o novém literárním stylu, stať o historické fikci, zkráceně his-fi.

 

     Tento staronový styl vychází ze slavných zdrojů, jako jsou Staré pověsti české Aloise Jiráska, Golem Gustava Meyrinka, Tajemný Etrusk Mika Waltariho, Jitro kouzelníků pánů  Louise Pauwelse a  Jacquesa Bergiera nebo Šifra mistra Leonarda od Daniela Browna. Na půdu his-fi nevědomky našlápli i někteří tvůrci českých historických populárně naučných knih. Za všechny jmenujme  Zdeňka Mahlera a jeho knihy Král a lazebnice nebo Nokturno. Historické údaje jsou totiž základními kameny ve hře historické fikce na skutečnost. Vcítění se do mysli protagonistů dávných dějů je podmínkou. Dotváření skutečnosti při spoluprožívání dějů pomáhá dotvořit dosud neznámé dílky mozaiky historie, které ale stejně dobře mohly vypadat úplně jinak. Co zůstává dané jsou jejich obrysy, tam kde se stýkají se známými fakty se pohybujeme po vyšlapaných cestách. Čtenář by měl přistoupit na to, že his-fi je hra na skutečnost. Spisovatel his-fi do čarovného tyglíku tvorby namíchá fantazii a skryté rozměry dějin, promítne duchovní zákonitosti a pod rukama mu vyroste nová  jedinečná stavba.

     Propojení historie a fantazie není ve světě literatury žádnou novinkou, tento přístup by vyčítán mnoha kritickými historiky už Václavu Hájkovi z Libočan. František Palacký mu při té příležitosti vyčetl i nos mezi ušima:

 

 „...Ale celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škudce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, neslýchanou nestoudností jal se nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smýšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku r. 1541, a za takovou přijato i přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprv Dobner obšírným svým kommentarem (r. 1761-1782) všecku nečistotu pramene toho učenému světu odkryl.“

    Spisovatel his-fi si nechce hrát na historika, a tak se neptá, co je pravda a co ne, protože si je vědom, že pravdu nikdy nenajde. Stačí, když se podíváme na pokusy socialistické nebo nacistické historiografie o zamlčení nebo dokonce o lživou fabulaci historie a nevěrohodnou interpretaci. Historikové mezi sebou občas laškují, že historie je děvka prodejná, podíváme-li se do minulosti na nepřeberné množství pokusů falšovat historii, nezbývá nám, než jim dát za pravdu. Vždyť my nedokážeme najít pravdu ani u událostí, které se nás bezprostředně týkají a které jsme sami prožili. Ve světle tohoto poznání vyznívá Palackého kritika Hájkovy kroniky hnidopišsky, upoceně a poněkud závistivě. Kronika česká byla totiž až do doby národního obrození vedle Bible kralické druhou nejčtenější knihou v českých domácnostech. Nutně nás musí napadnout myšlenka, zda by se jí stala, kdyby se Hájek vždy a za všech okolností držel historických fakt nebo jinak, kdyby nebyl kromě kronikáře také vlastencem a vynikajícím vypravěčem? Na jeho obhajobu dodejme, že měl zcela určitě k dispozici písemné (a jistě i ústní) zdroje, které byly dalším generacím odepřeny. Jedním z nejzávažnějších důvodů zmizení původních zdrojů byla třicetiletá válka a v jejím důsledku spálení, zničení nebo uloupení mnoha významných Hájkových písemných pramenů. Na zajímavou souvislost upozornil v Toulkách českou minulostí Petr Hora - Hořejš. Po zdrcující kritice české (a polské) historiografie, zaměřené v našich podmínkách právě na Václava Hájka z Libočan, obdržel kritický historik Gelasius Dobner od Marie Terezie roční plat 300 zlotých. A tak se zdá, že za kritikou osvícenského myslitele mohly být i jiné pohnutky než najít pravdu. Od té doby oficiální historiografie jen opakuje Dobnerovu kritiku, místo aby se celou svojí vahou postavila za unikátní české historické dílo. Řekněme to ještě jinak. O islandských ságách existuje jen nemnoho pochybností, přestože byly sepsány několik stovek let potom, co se možná odehrály, a to nikoli historikem, ale básníkem a skaldem Snorri Sturlussonem. Svět islandských ság nás přesto rozechvívá a po právu vstupuje do literárních fantazií. Zodpovědně prohlašuji, že svět Kroniky české Václava Hájka z Libočan je neméně barvitý a inspirativní.

    Spisovatel his-fi si všímá vedle faktů i regionálních pověstí, báchorek, lidových vyprávění o strašidlech a nezvyklých jevech, protože je považuje za mystickou paměť národa. Spisovatele his-fi zajímá, proč si lidé na jednom místě vyprávějí po celé generace zrovna tu a ne jinou pověst? Odkud se vyrojily všechny ty příběhy ve své rozmanitosti, ale zároveň i určité jednotnosti, proč se na Bezdězu vypráví o černém psu hlídajícím poklad, na Sázavě o čertovi orajícím brázdu, v Telči (a jinde) o bílé paní zvěstující dobré a špatné události? Jak je možné, že více lidí na jednom a témž místě zažilo setkání s nadpřirozeným jevem téhož typu? Opravdu se vracejí duše dávno zemřelých na místa svých příběhů? Souvisí snad takové příhody s geniem loci, duchem místa, vyzařují snad místa svou historii také tímto způsobem? Chtějí nás paranormální jevy nebo lidové báchorky upozornit na něco, co jsme - zabráni do rozumových úvah - přehlédli? Vždyť kdyby Heinrich Schlieman věřil historikům a ne Homérovi, nikdy by nenašel Tróju.

 

    Cítila jsem, že si musím trochu protáhnout záda a protřepat zvlhlé a poněkud ztuhlé dlaně. Naplnil mě pocit z dobře odvedené práce. Srdce mi tepalo v nadšeném rytmu tvoření bez hranic. Kolegové z fakulty mě za tuhle teoretickou stať rozcupují na malé kousíčky, které zadupou do země, ale mně to v tuto chvíli nevadilo.

     Bouřka doznívala už jen dobráckým hromováním ve stylu ”dejte si na mě pozor, přijdu zas”. V počítači to najednou zase zapraskalo a na obrazovce se objevilo nádherné stvoření. Oštrozok, napadlo mě, matku, poučenou z večerníčků své dcery. Chyběl mu kousek ocásku, jinak byl ladně seskládaný z různobarevných dílků nečekaných tvarů. Barvy přecházely jedna v druhou, stvoření se duhově lesklo. Půvabně na mě zamávalo, usmálo se a zmizelo. Znovu jsem se pokorně sklonila nad klávesnicí. Ten ocásek mu přece musím dotvořit…

 

    Existuje cosi, co bychom mohli nazvat ”magií místa”? Proč se někde cítíme nádherně uvolněně a jinde na nás padá tíseň a pocity nevysvětlitelného strachu?  Můžeme my, lidé jednadvacátého století, v době laserových, rentgenových a jiných technologií akceptovat, že se kolem nás dějí neviditelné věci, které zatím neumíme vysvětlit? Které nám nezbývá než zaznamenat a pečlivě popsat, přestože jejich vnější projevy jsou z oblasti nadpozemské?

     Zajímavá jsou pro literární styl historické fikce právě místa opředená lidovými pověstmi, strašidelnými historkami i nečekaně magickou současností. Místa zázraků, dramatických dějinných zvratů, místa poznamenaná pobytem slavných osobností, místa historicky významná, ale i zcela zapomenutá, která navozují nečekané souvislosti. Dávná realita při zachování základních fakt nabírá pomocí metod his-fi na barevnosti, mapy zašlých dějů jsou plastické a lidé, jejichž životy byly před mnoha staletími ukončeny, jsou nám náhle blízcí jak naši rodní bratři a sestry.

    Historická fikce se zabývá otázkami základními stejně jako nicotnými. Vytváří si nekonečnou řadu hypotetických možností hraním s prostorem i s časem. Respektováním esoterických zákonů a víry v převtělování duší násobí své možnosti, je to podobné, jako bychom se naučili vnímat nejen čtvrtý rozměr, ale i mnoho dalších rozměrů, ano, je to jako bychom přijali teorii o paralelních světech. Pak vnímáme, že na jednom místě v ten samý okamžik se vrství více časových rovin, křižují se tu minulost a současnost s budoucností. Budoucnost spisovatelé his-fi rádi ponechají spisovatelům sci-fi….

     Historická fikce je hravá, těší ji, když obrátí perspektivu času i prostoru naruby. Ptá se s vážnou tváří, ale často jí v očích plápolají šibalské ohníčky: Jak by shlížel na dnešní společnost slavný tvůrce rybníků Jakub Krčín? Jak by se dnes zachovala Filipína Welserová, kdyby potkala znovu Ferdinanda Tyrolského? Proč se nechal Václav III. pochovat daleko od svého slavného otce, Přemysla Otakara II.? Měl generální prokurátor Přibík Jeníšek, který odsoudil k smrti dvacet jedna představitelů českého stavovského povstání, vůbec nějaké svědomí?

 

„Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“ (Mirce Eliade, Aspekty mýtu)

 

     Možná jsme některé příběhy prožili v jiných inkarnacích. Tomuto tvrzení porozumíme, pokud přijmeme teorii o převtělování duší nebo se ji alespoň pokusíme pochopit. Podle této teorie je duše věčná a po ztrátě těla se v určitých periodách vrací na svět v novém těle. Nauka o převtělování je stará určitě několik tisíc let a v Asii má mnoho příznivců. Montesquie napsal už v období středověku drobnou knihu o cestě jedné takové duše staletími, Jack London popsal v Tuláku po hvězdách inkarnační cestu duše hlavního protagonisty. Reinkarnační regrese (cesta zpět životy naší duše) je jednou z moderních metod některých současných psychiatrů, jak zbavit pacienty jejich traumat. Stanislav Grof, slavný psychiatr českého původu žijící v Americe, používá k cestě do minulosti duše ve své škole holotropní dýchání. Jeho kniha Psychologie budoucnosti je hozenou rukavicí nejen odborníkům, ale i všem přemýšlivým lidem.

    Inkarnace duší by mohly být jedním z možných vysvětleních, proč mají někteří z nás blíž k určitým událostem. Jejich duše totiž těmito událostmi kdysi žily. Mnohdy cítí takoví lidé záhadné puzení k prozkoumání jedné konkrétní události, jindy v sobě nacházejí sílu vytvářet skupiny nadšenců, aby mohli žít alespoň na prchavou chvilku jako svá vlastní duše v svém dávném převtělení, ať už se věnují vikinským rituálům, středověkému tanci nebo rekonstrukci bitvy u Slavkova. Naše země je dnes plná zralých duší, které jako zlatavé plody na stromě života jsou připraveny vydávat svá svědectví o jiných světech a nových dimenzích.    

     Naslouchejme těmto lidem, mnohdy nám sdělí o dávných dobách i o nás samých víc než učené knihy plné zastaralého suchopáru. Autorka této knihy alespoň vykročila naznačeným směrem. Poučit se o historii můžeme i v knihách oplývajících básnickou imaginací, ale hlavně můžeme získat inspiraci a osobní vztah k danému prostoru, postavě nebo dějinné události. Přemýšlejme o našich předcích s citem, jako to ostatně dělali všichni slavní čeští kronikáři, počínaje Kosmou, přes Václava Hájka až k Bohuslavu Balbínovi, ti ostatní nejmenovaní nechť mi laskavě odpustí. Hledejme duše příběhů, sbírejme pilně z vyčpělých vět esenci dávných dějů, pátrejme usilovně, jaká poselství k nám přicházejí z dob minulých, ale z duchovního pohledu stále probíhajících, jejichž pel je pro nás již setřen a jejichž brány jsme nespravedlivě uzavřeli. Otevřme svá srdce příběhům, které se možná staly, ještě spíše nestaly, ale určitě se při troše dobré vůle mohly stát.

 

”Vždy příznačná a podivuhodná byla u vás láska k dějepisným příběhům… tu jsem z vašich tvářích čítal podobu vašich myslí a dokonce i samotného dějepisu: Jestliže jsem připomínal hněvy a žalostnou válku, viděl jsem – a toto pozorování mně častěji přinášelo potěšení – na vašich ústech a ve vašich očích drobné hněvy. Na svých tvářích jste nosili obavu i lásku, naděje i bolesti, na nich se zračila nebezpečenství. Posléze jsem držel všechny žilky a cévky vašich citů, takže jsem se jako hráč na kytaru mohl dotknouti kterékoli struny…”

( Bohuslav Balbín ke svým žákům, přel. B. Ryba, Krásy a bohatství české země, Miscellanea historica regni Bohemiae, předmluva, 1679, 1986 )

 

Prof. CsC. Eva Kvinnlig, P.H.D.

 

 

Příspěvky

Blahoslavení chudí duchem (Dům u Černé matky boží v Praze)

10. 1. 2012

Příběh handicapovaného Filipa a jeho milé Adélky, jejich cesta po výstavách a galeriích.

 

Časová smyčka na hradě Lokti

10. 1. 2012

Legendární příběh meteoritu, jemuž obyvatelé Lokte říkají Zakletý purkrabí.

 

Vlčí jáma

27. 4. 2009

Urozenost rodu už dávno není přímo úměrná urozenosti ducha. Přesto máme utkvělou představu, že tomu tak kdysi bylo.

 

Jakou cenu má svědomí?

9. 11. 2008

Do duchovního světa se v rovině zločinu a trestu promítá fenomén špatného svědomí. Bitva na Bílé hoře a následná poprava sedmadvaceti vůdců českého stavovského povstání dokončily rozdělení českého národa na dva nepřátelské tábory, z nichž každý je přesvědčen o své pravdě. Češi, kteří se podíleli na potrestání vůdců, byli a stále jsou velkou částí národa vnímáni jako zrádci, jako například i císařský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda, který za své služdy ve prospěch císařské strany a katolické církve získal v roce 1623 i zámek Březnici. Ale šťastný v něm asi nebyl ani za svého života, ani po smrti.

 

Věštba kouzelníka Žita

23. 10. 2008

Někteří lidé mají zvláštní jasnovidné schopnosti. Kouzelník Žito byl slavný mág, a tak spekulace o jeho věšteckých dovednostech je víc než na místě. V centru pozornosti vypravěče však je z dnešního pohledu rozporuplná osobnost českého král a římského císaře Václava IV. Plný plánů a nadějí zakládá v domě mincmistra Rotleva (budoucí Karolinum) tajemnou společnost Obruče, když tu je nucen vyslechnout věštbu, která jeho citlivou duši zcela rozvrátí.

 

Blahoslavení chudí duchem?

19. 10. 2008

V tyglíku této povídky je namícháno od všeho něco. Čistá láska vystavená prokletí takzvaně normálního světa, jeden umělecký styl, velmi významný z českého podhledu, i krapítek esoterických informací o tajemných templářích.

 

Sedm dobrých strážců

5. 10. 2008

Dějiny mají možná i duchovní vysvětlení. Jak si vysvětlíme, že tolik lidí vidělo bílou paní? Jak je možné, že Češi , takový malý národ, přežili tlaky, kterým byli na místě svého tisíciletého rozvoje uprostřed Evropy vystaveni? Nikdo neví. Nebo že by někdo věděl?

 

Madona

1. 10. 2008

Povídce předchází báseň Máří Magdaléna. Tématem obou je odvěký paradox vztahu mezi muži a ženami, totiž že to co získáme, přestává být pro nás přitažlivé.

 

Poklad na Bezdězu

1. 10. 2008

Historická fikce (hifi obdobně jako scifi) je nový literární žánr, který autorka hodlá rozvíjet. Na historických faktech tančí fantazie svůj vítězný tanec a my si můžeme s lehkým pokrčením ramen vzdychnout: třeba to tak opravdu bylo. Neuvědomělá a většinou nechtěná historická fikce je odvrácenou stranou historické vědy od pradávna. Za strohými historickými fakty se skrývají mocné city, z nichž láska patří k těm nejvíce povznášejícím a zároveň zničujícím. Zvláště je-li to láska tak osudová, že se vrací i po staletích...