Blahoslavení chudí duchem?
19. 10. 2008
Blahoslavení chudí duchem?
„Vidíš, Adélko, jak se ti dva mají rádi? A taky trpí, přesně jako my dva,“ ukazoval menší tmavovlasý muž dvojici domorodců z Tahiti, muže a ženu, své přítelkyni. Stáli plni obdivu před obrazem francouzského malíře Paula Gauguina „Útěk“. Adélka byla už postarší a měla jemné vousky nad horním rtem, nosík pršák a šikmé oči Bohem vyvolených chudých duchem, muž vyslovoval tak, že mu jazyk chvílemi škobrtal jako potok o oblázky, patrně následkem vážného handicapu z dětství. „Líbí se ti to, Adélko? Paul Gauguin tak pěkně odděloval černou linkou ty své postavy od okolí, připomíná mi tím našeho Josefa Ladu,“ vysvětluje mužík své partnerce, láskyplně ji drží za ruku a táhne ji k dalšímu plátnu, které se jmenuje „Bon jour, monsieur Gauguin“. Oběma se zračí v očích dětinská radost z jásavě hřejivých Gauguinových barev. „Podívej, co všechno naši nakoupili ve Francii už v roce 1912! Ti měli pod čepicí! I dnes se nakupují nové a nové obrazy. Představ si, že je tady na ploše 13 500 metrů čtverečních víc než dva tisíce exponátů!“
Nacházel jsem se na expozici umění devatenáctého a dvacátého století ve Veletržním paláci v Praze, ta neblahá funkcionalistická budova mě dlouho odrazovala od výstavy, jejíž obsah mě lákal už řadu měsíců. Nyní jsem místo obrazů užasle sledoval ty dva. Postupovali systematicky od obrazu k obrazu, na každém objevili něco zajímavého, mužovy poznámky byly sice dětsky přímočaré, ale trefné, vyzařovala z nich hluboká znalost a zkušenost vnímavého pozorovatele výtvarného umění tak protikladná jeho kostrbatému zevnějšku a zadrhávající mluvě, občas si něco poznamenal do malého sešitku, psal velkým dětským písmem a špulil při tom námahou rty. Jeho partnerka s ním mluvila spíše očima, veškerý rozhovor zastal sám, ale ani jednomu z nich to nevadilo. „Promiňte, můžu se zeptat, co si to zapisujete?“ podlehl jsem okamžitému návalu zvědavosti. „Dobrý den“, otočil se ke mně zdvořile muž, „jmenuji se Filip Konečný. Vedu si poznámky o výstavách, které jsme společně tady s Adélkou navštívili. Chci se dostat do Guinessovy knihy rekordů.“ Nedalo mi to: „A kolik jste jich doteď viděli?“ Přemítal jsem o stovce a odpověď vyslovená jeho zvláštním váhavě klopýtavým způsobem mě ohromila: „Sto sedm tisíc.“ To je těžko zvládnutelné pro normálního smrtelníka, natož pak pro... Raději jsme nedomyslel, pod pohledem zkoumavě nevědoucích Adélčiných očí jsem se zastyděl. Pozval jsem je na kávu. Filip si vymínil, že pojedeme do Kubistické kavárnyv cnetru Prahy, protože si naplánovali na dnešek ještě návštěvu Muzea českého kubismu v domě U Černé Matky Boží. Ačkoliv jsem vůbec neměl cestu tím směrem a bylo to přes půl Prahy, kývl jsem, nemohl jsem se od té prazvláštní dvojice odtrhnout. Cestou mi Filip vyprávěl, jak se na výstavu připravoval, co všechno o českém kubismu přečetl, Adélka přitom občas pohybovala rty, jakoby po něm opakovala. Myslel jsem si o jeho studiu své, pořád ještě jsem ho podceňoval, ale pro Adélku byl milovanou autoritou, o tom nebylo pochyb. „A jak vás to vůbec napadlo, navštěvovat výstavy?“ vyzvídal jsem. „Myslíte, když jsme tak postižení?“ Filip reagoval na můj neupřímný nesouhlasný posunek smutným úsměvem. „Víte, my vnímáme umění jinak než vy, takzvaně normální lidi. Máme otevřené jiné přijímače. Poznáme, kdy vyzařuje obraz dobré a kdy špatné vibrace, kdy je upřímný a kdy falešný, nerozlišujeme mezi uměním abstraktním, realistickým nebo naivním, gotickým, renesančním nebo barokním. Když je jakékoliv umělecké dílo opravdu dobré, sálá z něj tak silná pozitivní energie, že nám to stačí na celý den, další den se ovšem musíme dobít zase jinde.“ Podíval se na Adélku, kterou celou dobu držel za ruku: „Tady Adélka mě naučila chodit pro energii do kostela, tam jsou také příjemné vibrace, každý den se tam na chvíli zastavíme a pomodlíme k Pánu Bohu.“
Užívali jsme si dosyta martyria pražské dopravy, byla zrovna polední dopravní špička a my stáli smačklí k sobě na zadní plošince tramvaje. Oba byli o hlavu menší než já a v anonymním davu se zdáli ztracení. Rozhlédl jsem se kolem a teprve teď zpozoroval na tvářích některých spolucestujících úsměšek spojený s pohrdáním, v lepším případě s lítostí. Ale tak to není, chtělo se mi zařvat na celou tramvaj, oni jsou cennými lidskými bytostmi jako vy nebo já, věřte mi, já už jsem je trochu poznal! Zbabělost mi zabránila konat, a tak jsem po chvíli schlíple vystoupil za Filipem a Adélkou, kteří se nepřestávali držet za ruce, v tom jejich gestu bylo obsaženo tolik vzájemné lásky, že jsem měl co dělat, abych jim nezačal závidět. Moje manželství se rozpadlo už před třemi roky, svého jediného syna vidím jednou za čtrnáct dní o víkendu, mým životem pak prošly spousty jiných žen, ale nikdy jsem si je nevedl jako když kněz drží v rukou monstranci nebo vítězný tenista Davisův pohár. Ve Filipově tváři se zračilo štěstí podobné tomu, které pociťuji, když se mi podaří prodat nějaký svůj obraz, pohodová Adélka ťapala oddaně vedle něho.
Blížili jsme se ke kubistickému domu na rohu Celetné a Ovocného trhu známém jako Dům U Černé Matky Boží. Mraky lidí se přelévaly ze strany na stranu. „Já bych si chtěl Adélku vzít,“ přemýšlel nahlas Filip, najednou měl potřebu důvěrných sdělení jako bych byl jeho blízký přítel, „ona u mě tahle nemůže bydlet. Já bych moc chtěl , abychom bydleli spolu, pomáhal bych jí s domácností, muž by měl přece pomáhat své ženě, chodil bych do práce a po večerech bych si psal výstavy.“ Opravdovost jeho výpovědi mě dojala, Adélka se při jeho slovech celá rozzářila, bezzubá ústa roztáhla k úsměvu, který zaplavil její obličej jak velká voda a celou ji projasnil. V tu chvíli se mi zdála téměř krásná.
Kubistická kavárna Grand Café Orient patří k mým omilovaným místům nejen proto, že kavárna ve stylu kubismu je na celém světě ojedinělá. Novodobí návrháři výzdoby se řídili několika fotografiemi a skicami z dob autora, architekta Josefa Gočára, a řízeni myšlenkou na obnovu památného kubistického prostoru stvořili příjemný prostor, stolky, židle lustry, to vše stmelené nechutí k pravým úhlům a přesvědčením o hlubším posláním hmoty. Usadili jsme se venku na podlouhlém balkónku památného domu prošpikovaném štiplavou vůní muškátů a oblévaném teplými slunečními paprsky. Objednal jsem pro nás vyhlášené espresso macchiato. Dav pod námi se sunul odnikud nikam, aniž si příliš všímal pozoruhodných kosých úhlů a šikmých ploch kubistického svatostánku, vlevo od nás černá panenka s neméně černým děťátkem shlížely neurčitě skrz mříž na pestrobarevný lidský mumraj pod sebou a Filipovi i Adélce jich bylo líto. „Za tou mříží je jim smutno,“ byl si jistý Filip, „ podívejte, pane, jak nešťastně koukají. A jestlipak víte, že ona není jedinou černou madonou v Čechách?“ zeptal se mě ostýchavě svým jedinečným zadrhávajícím způsobem. „Není!“ vyrazil vítězoslavně, „je jich v naší zemi asi pět a obrazů s jejím námětem okolo dvaceti.“ Musel jsem poctivě přiznat, že jsem to nevěděl. Filip vypadal potěšeně: „A víte, proč je černá?“ „Asi že jsou křesťané i mezi černochy,“ zkoušel jsem si tipnout, abych zakryl vlastní rozpaky před přímočarou učeností svého společníka. „No, původ černých madon je asi opravdu předkřesťanský,“ nesnažil se popást na mé neznalosti člověk, jehož mí spolucestující v tramvaji – a v první chvíli i já sám - pasovali na intelektuální nedochůdče, „protože jsou k vidění u všech světových kultur, najdete je v Africe stejně jako v Jižní Americe, a podle duchovního výkladu jsou symbolem původní černé pralátky, můžeme si ji představit jako neopracovanou rudu před zušlechtěním. Na tomto domě asi nebyla umístěna náhodou, prý se tady v podzemí protínají různá silová pole, možná že má za úkol je hlídat.“ Adélka se na něj obdivně dívala svýma šikmýma očima, vyprahlými rty opět neslyšně pohybovala jak zpěvák při playbacku a já byl omráčen neuvěřitelností Božího díla, rozporem mezi nevábnou formou a ušlechtilým obsahem, ti dva se vynořili, aby mi dali lekci o mnohotvárnosti světa a nesmyslnosti předsudků.
Pak se najednou zvedli: „Je čas jít na výstavu, pane, děkujeme vám za kávu,“ prohlásil Filip jako přirozený mluvčí páru a chytil Adélku za ruku. Pak se TO stalo. Ano, zodpovědně prohlašuji, že jsem na vlastní oči zažil uprostřed netečné Prahy zázrak lásky muže a ženy, v jejich propletených rukou kolovala nebývalá síla, snad ji nasávali z vesmíru na své mimořádně dobře naladěné přijímače, jin a jang se v nich zakulacovalo do úplňku, byli obklopeni svatozáří propojených duší. Pomalu ke mně pronikala skutečnost. V interiéru kavárny tlumeně hrála píseň „Láska je láska“ a Lucie Bílá svým chraplavým tremolem vykřikovala slova o lásce „moderní“, když jsou „...holky s holkama ... a kluci s klukama...“
Ještě než mi nadobro zmizeli z dohledu, Filip se na mě naposledy otočil: „Kdoví, třeba má umístění černé panenky na domě ještě jiný důvod. Naproti totiž bývalo ve třináctém století sídlo templářů, těch úžasných mužů v bílých pláštích s červeným křížem. Prý se tady ve sklepeních scházeli i po nešťastném zrušení řádu.a kruté likvidaci jeho členů. Ačkoliv - v Čechách se k nim Jan Lucemburský zachoval víc než milostivě...“
Fakta a svědectví
Pro český kubismus byla typická značná šíře a ucelenost, jinde ve světě nevídaná. Stylový výraz byl založen na vnímání plochy a hrany jako nosných prvků krystalických tvarů, které poskytují výtvarnému projevu schopnosti pochopit a vyjádřit duchovní hodnoty smyslově přístupného světa. V letech 1907 - 1910 se v dílech malířů Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, sochaře Otto Gutfreunda a architektů Pavla Janáka a Josefa Gočára objevila řada motivů a otázek, jejichž převratné řešení jim umožnilo seznámení s díly Pabla Picassa a Georgese Braqua. V roce 1911 kubističtí umělci založili Skupinu umělců výtvarných a na podzim téhož roku začali vydávat svůj časopis Umělecký měsíčník, počátkem roku 1912 se prezentovali první společnou výstavou.
Dům u Černé matky Boží, původně Dům u zlaté mříže, za kterou byla Černá madona později umístěna a dům podle ní přejmenován (původně U Černé Panny Matky), je architektonicky naprosto výjimečnou stavbu i mezi kubistickými realizacemi, jak svým kubistickým půdorysem, tak i svým harmonickým včleněním do staré zástavby. Dokončen byl roku 1912, autorem byl architekt Josef Gočár. Kubistický styl se zásluhou kavárny uplatnil i v interiéru. Budova byla bohužel několikrát přestavována, a tak za původní dnes můžeme považovat „pouze“ zábradlí a fasádu. Znovuotevření Domu u Černé Matky Boží se konalo po náročné rekonstrukci v roce 2003, kdy v něm bylo zřízeno Muzeum českého kubismu a zahájen provoz v kavárně.
Kubistická kavárna byla v Domě u Černé Matky Boží otevřena hned roku 1912, pod jménem „Grand Café Orient“. Kavárna skončila svou činnost krátce po první světové válce, jednak díky protirakouským náladám, jednak v důsledku toho, že se kubistický styl omrzel. Kavárna prožila zmrtvýchvstání díky náročné rekonstrukci původního interiéru, z něhož se dochovalo pouze několik fotografií a skic od jejího autora, architekta Josefa Gočára. Architektura a užité umění kubismu je opravdu českou zvláštností, která dává Domu U Černé Matky Boží a kavárně „Grand Café Orient“ punc výjimečnosti. Kavárny ve stylu secese, art deco najdeme po celém světě, ale kubistická kavárna je na světě pouze tato.
Dům u Černé Matky Boží stojí na místě významného křížení energetických polí, které protékají pražským podzemím, proti tomuto místu stávalo ve třináctém století sídlo obdivovaných i nenáviděných templářů, strážců Božího hrobu, kteří měli smysl pro chápání utajených mimosmyslových souvislostí. Templáři založili svůj řád již roku 1118 v Jeruzalémě, do Čech přišli asi roku 1230 za krále Václava I. Nosili bílé roucho zdobené červeným křížem. Po zrušení řádu papežskou bulou roku 1312 nebyli v českých zemích perzekvováni, jejich majetek však propadl řádu dominikánů, církevních inkvizitorů. Počátkem dvacátého století zmizely odtud poslední části nesourodého komplexu se zbytky architektury gotické, barokní i klasicistní, nazývané V templu, musely ustoupit nově budované ulici Štupartské.
Černá bohorodička je archetypem ve všech významných světových kulturách a její uctívání pochází ještě z pohanského období, symbolicky znázorňuje zemi před oplodněním, matku všehomíra, černá coby původní, neopracovaná barva, je ochránkyní v nejširším smyslu slova. Její předchůdkyně můžeme vystopovat u babylonské Ištar, eleusinské Demeter, staroegyptské Eset, starověké Isis. Spolu s křesťanstvím se rozšířil kult Černé panny přes Galii do ostatního světa. Jejich význam nebyl nejširšími vrstvami obyvatel chápán, přesto byly mimořádně uctívány, a tak jejich sochy, méně časté než obvyklé ztvárnění Bohorodičky, najdeme například ve francouzských katedrálách v Chartres, Marseille nebo Vichy, jejich obrazy na oltářích v polské Częstochové nebo v italském Loretu.
zdroj:
Středisko umělců KAVÁRNA „ORIENT“ Praha I Celetná
J. Kuchař, Esoterické Čechy, Morava a Slezsko
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář