Časová smyčka na hradě Lokti
Březen: Časová smyčka (Loket)
Příští úplněk roku 2008 vyšel na Zelený čtvrtek 20. března a jen o den minul oficiální první jarní den. Přesto je vzduch mrazivý. Krajina kolem Českého Rudolce se snaží, seč může, aby dostála svému přízvisku česká Kanada. Zima se nehodlá jen tak vzdát své vlády, její ledové prsty osahávají krajinu a prodlužují spánek stromů, rostlin i zvířat. A jaro? To asi letos zaspalo, snad se mu zdál sen o něžně rozkvetlých jabloních v nadýchaných bílorůžových kabátcích.
Návštěvníci přicházejí na faru v Českém Rudolci zachumlaní do teplých bund a kožíšků, s kapičkami na promodralých nosech. Roztávají teprve ve velké místnosti s krbem, kde je vítají olistěné březové větvičky ve velkých vázách a vůně rozpeků s velikonočními jidášky na stole. Dnešní menu tvoří velikonoční nádivka, která vzbudí u návštěvníků nadšení i zvědavost. Kde paní domu získala kopřivy, když místy ještě leží sníh? Maruška má po ruce vysvětlení: „Na jižních, závětrných stranách, nejlépe v křoví, tam, chráněné před nepohodou, vystrkují kopřivy už dávno chundelaté zelené výhonky...“ Kastelán se na svoji ženu usměje: „Dnes je řada na tobě, Maruško. Všichni jsme už ochutnali tvoji výtečnou kopřivovou nádivku, teď bychom chtěli ochutnat i tvůj příběh.“
Maruška usedne do vyprávěcího houpacího křesla poblíž krbu a vezme do ruky knihu připravenou na stolku. Na obalu knihy je rudá růže. „Tahle kniha se jmenuje „Krásy a bohatství země české“a jejím autorem je Bohuslab Balbín. Píše v ní i o hradě, o kterém vám chci dnes vyprávět:
„To místo opevnila sama příroda," píše B. Balbín a dodává: "Proto je Loket panenský hrad, který nebyl nikdy dobyt ani Švédy, ba mnoho Švédů tam ve smrti udeřilo o zem. K Lokti se váže mnoho zajímavých pověstí. Kdysi prý tu bydleli trpaslíci a dodnes se ukazuje místo jeho pobytu. Hodně se mluví také o jakémsi balvanu na hradním nádvoří nedaleko studně. Tomu kameni říkají Popel a ledacos zvláštního o něm vykládají." A právě o tom kameni bych vám dnes chtěla vyprávět...
Nevěsta ve smetanovém kalhotovém kostýmu stoupala opatrně na vysokých podpatcích na horní nádvoří loketského hradu. Balvany zapuštěné v zemi prastarého hradu jí pranic nedělaly radost. Kdyby neprožívala svůj slavný den, řekla by, že ji štvou, ale dnes jí nemohly zkazit náladu. Ani jemné březnové mrholení, vždyť jim prší štěstí. Vždyť ona sama vybrala tenhle velkolepý hrad jako dějiště své svatby, cosi ji sem táhlo, neuměla to vysvětlit. Podívala se za sebe, kde v závěru průvodu šel Karel. Její Karel. Měl hlavu sklopenou a oči přilepené na dlažebních kamenech. O čem asi přemýšlí? Těší se? Snad mu nikdo nevyžvanil ten únos, chystají to pro něj jako překvapení.
Daleko vepředu se ozvala hudba. Svižná, obohacená tóny flétny. V ústrety jim přichází hradní pán, hrabě Šlik se svou ženou. Renesanční kostýmy hrají všemi barvami a právě přestává pršet. Marie cítí příval štěstí. Ti lidé kolem sem přišli kvůli ní, aby viděli její slavný den. Šlikovi je zvou dál na svůj starobylý hrad, ji oslovují „panno nevěsto“. V náhlém popudu se znovu otočí na Karla, šibalsky se na ni usmívá a zálibně jí hledí na břicho, kde si hoví jejich maličký človíček, tedy teď je to spíš pulec, ale za několik měsíců... Jestli to bude syn, bude se také jmenovat Karel, je to jméno králů. Na tomhle hradě také kdysi nedobrovolně pobýval jeden král, věznili tady tříletého kralevice Václava, pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV. Tahle souvislost ji napadla až teď. Jí tedy nikdo dítě nevezme, raději by umřela, než by jej vydala. Chudák Eliška Přemyslovna, už se se synáčkem nikdy neshledala. Horší trest pro ni nemohl ten bídák Jan vymyslet. Myšlenky jí kroužily v hlavě jak hejno poplašených vran. Takhle se zachovat k vlastní ženě! To by její Karel nikdy neudělal!
Právě procházeli kolem vstupu do hradního vězení, když se k ní přitočil rytíř v černé kápi: „Tak jdem na to, paninko, unesem vás, aby měl manžílek povyražení.“ Marie strnula, neschopná pohybu, blekotala: „Ale teď ještě ne, já nejsem vdaná, to se dělá až po obřadu, kdo jste, nechte mě...!“ Zaplavil ji pocit „dejavu“, to už kdysi prožila, snad právě tady, před mnoha lety. Zatočila se jí hlava a když se probrala, stála v roztrhaných cárech na nádvoří hradu Lokte, kolem ní nevšímavě proudily davy lidí a ona ... držela v náručí dítě! Cítila, že jej velice miluje, tiskla k sobě to vyhublé tělíčko, jakoby ho mohla zachránit jen teplem svého těla. Sama byla zubožená, slabá, zjevně na pokraji svých sil. Kdosi ležel zkroucený na kraji cesty, zjevně vysílen jejich společnou namáhavě krkolomnou cestou na zámek. Vždyť je to Karel, blesklo jí hlavou poznání. Vtom kolem ní prošel bohatý pán pánovitého vzezření. Věděla, že ho musí zastavit a poprosit o posečkání dluhu. Byl to markrabě Vohburgský, prapříčina všeho zla v tomto kraji, nelítostný vymahatel dluhů. Roboty, které vypsal, byly k neunesení, daně k nezaplacení. Běžela za ním jako smyslů zbavená. „Pane, pane, potřebuji s vámi mluvit,“ vyrážela slabým hlasem. Přesto ji uslyšel a zastavil se, otočil k ní lhostejnou povýšenou tvář: „Co chceš, ženštino?“ štítivě přejel očima po její vyhublé postavě v cárech. Uklonila se jen lehce, na víc neměla sílu a vyslovila nejvážnější prosbu svého života: „Pane, posečkejte mi prosím s placením, můj muž se zotavuje po těžké nemoci a já se sama starám o hladové nemocné dětmi!“ Odskočil od ní, jak kdyby byla prašivá. „Jak si dovoluješ mě kvůli takové maličkosti zdržovat? Co když se od toho tvého fakana nakazím? Zavřete ji, až zčerná, jejího muže zbičujte za to, že neplatí daně a jejich děti dejte do sirotčince!“ Otočil se a chtěl pokračovat v chůzi. Cítila, že jí projela neznámá síla. Děti, chtějí jí vzít děti! Takový netvor! Nepřemýšlí, odkud se ta čarodějná síla bere, snad z nebe, které se nad ní slitovalo. Lidé kolem něho ustupují isntiktivně vzad a vytvářejí kruh, jakoby v jeho blízkosti číhalo neznámé nebezpečí. V takových okamžicích prokazuje dav nejen vzácnou jednotu, ale i vnímavost a intuici, jakoby se tyhle vlastnosti v davu nesčítaly, ale násobily. Napřáhla ruku k nelítostnému správci hradu, už ne prosebně, ale rozhodně, majetnicky. Jakoby něco cítil, otočil na ni užaslý obličej, to si k němu ještě nikdo nedovolil, napne ji za to na žebřík, nechá ji proplést kolem, vychutná si její mučení, bude se dívat, jak ji... Žena proti němu rostla a rostla, už byla vyšší než vstupní brána, vyšší než hradby. A z té výšky volá hrozivým hlasem: „Za to, že máš kamenné srdce, ať se sám v kámen proměníš!“
Davy lidí kolem ztuhly, jakoby se zastavilo kolo času. Markrabě stál uprostřed magického kruhu, sám proti nashromážděné nenávisti. Široko daleko nebylo člověka, jemuž by neublížil. Poprvé v životě pocítil strach. Najednou cosi ohromného prosvištělo vzduchem a dopadlo na markraběte. Místo něj zela v dláždění zámku hluboká díra a na jejím dně... ohromný kámen. Blyštivý, nehybný. Lidé se nahrnuli na okraj jámy a s otevřenými ústy sdělovali jeden druhému, co právě viděli. Na ženu zapomněli. Příval síly se vytratil, seděla schoulená s polomrtvým dítětem v náručí na dřevěných schodech vedoucích do hradních komnat...
„Maruško, Maruško, tak prober se, co je s tebou,“ starostlivý Karlův hlas ji vrací zpět do skutečnosti. Její budoucí muž se nad ní sklání a ona opravdu sedí na schodech vedoucích do svatební síně. „Omdlela jsi, nevěděli jsme, co máme dělat. Byla jsi bílá jako křída, měl jsem strach o tebe i o naše miminko.“ Marie se rozhlédla. Svatebčané i náhodní čumilové utvořili kolem nich kruh, přesně jako v jejím snu. Karel jí pomohl zvednout se, oprášit kostým a pozvedl k ní tázavě obočí: „Můžeš?“ Pokývla hlavou, nechtělo se jí vyprávět, co právě zažila. Stejně by jí neuvěřil. Na třaslavých nohou vystoupala po dlouhých dřevěných schodech do hodovní síně, kde je přivítala matrikářka v renesančním kostýmu. Rozestavěla je jako figurky na šachovnici, nevěsta vlevo s otcem, ženich vpravo s matkou, svědci se řadí za nimi, pak hosté. Ozve se hudba, podmanivé tóny zjemňují skutečnost, zahřívají srdce polekaných svatebčanů, vyrážejí z otevřených oken, aby podaly zvěst okolnímu světu o jednom malinkém lidském štěstí. Průvod se dá do pohybu. Nevěstu předá otec ženichovi a ustoupí do pozadí. Marie zvedne oči a uvidí před sebou předsedu Obecního úřadu v Lokti, pana Madravu, v historickém kostýmu hradního správce, na krku řetěz oddávajícího. A málem omdlí podruhé! Vždyť to je... to je... markrabě Vohburský ... v plné kráse!
„Milí svatebčané! Sešli jste se tady, abyste oslavili spolu s těmito dvěma mladými lidmi jejich šťastný den...“ Mluvil tak vroucně, tak zaníceně, že Marie zapochybovala. Třeba to vůbec není on. „Vezměte se za ruku, a takto stůjte vždycky při sobě, v dobách dobrých i zlých. Ty, nevěsto, se starej o teplo vašeho domácího krbu, aby v něm světlo nikdy nevyhaslo, buď svému muži oporou ve zdraví i v nemoci a přiveď mu na svět krásné zdravé děti.“ Marii jeho řeč dojala a slzy se jí kutálely po tváři jako skleněné korálky. „Ty, ženichu, ochraňuj odteď až do konce života svou ženu, ať se na tebe může ve všem spolehnout, ať vždycky najde u tebe oporu, poskytuj ochranu i svým dětem, važ si toho, že je máš a že ti je žádný necitelný zámecký pán nemůže vzít...“
Když Maruška dovyprávěla, všichni v místnosti se usmívali. Tušili, že to byl její příběh, i když ho vyprávěla v odosobněné formě. Maruška patřila k těm lidem, kteří dokážou získat vhled do minulých životů a jejichž duševní schopnosti jsou neobvykle kultivované. To vše dohromady s předvelikonoční náladou vykouzlilo návštěvníkům fary na tvářích spokojené úsměvy. „Ten kámen je na Lokti dodnes?“ zeptal se mladý muž s živýma očima. „Jistě, ale je daleko menší. Byl rozdělen mezi různá muzea. Loketští byli na ten kámen velmi pyšní, za třicetileté války jej před nenasytnými švédskými vojsky dokonce raději hodili do studny. Vytáhli jej odtud teprve v roce 1670. Je to zvláštní kámen. Podlouhlý, jeho velikost a tvar připomínal malou koňskou hlavu. Byl tak těžký, že ani největší siláci s ním nemohli pohnout. Leskl se jako směs stříbra a zlata, vydával zvuk podobný zvonu. Jeho uctívání si v minulosti nezadalo s úctou k posvátné Kaabě v Mekce. Ve skutečnosti se jedná o meteorit. Mezi lidem se mu říká zakletý purkrabí...“
Jen neradi se hosté dnes rozcházeli. A měsíc se na mrazivé obloze usmál širokým vědoucím úsměvem pastevce ženoucího svá hvězdná stáda na nejšťavnatější a nejrozlehlejší louku. Jeho modravý paprsek zasvítil na domovní znamení bytelných vstupních dveří rozlehlé fary v Českém Rudolci a ozářil ozdobně vyřezávaný kříž, který se zvláštně zatřpytil. Zdálky vypadal jako roj světlušek. A vesnice dál vydechovala zatmělými okny tu více, tu méně pokojný spánek svých osadníků...