Madona
1. 10. 2008
Máří Magdaléna
Přišla ke mně na návštěvu stará madona
Brázdy vrásek, smutek v očích, je to ona!
Ruce šustí, slzy kanou, teplo dýchá z kamen,
třese se jak v mrazu lomikámen.
Sochař s něhou tesal v žule moje tvary
jeho ruku vedlo srdce a lítý boj se zmary
laskal každou plošku hříšného těla
já dlouhá léta něco jiného chtěla
Půlstoletí na refýži mezi kříži
touha ve mně narůstá. Jednou se tak snížit
k mravenčímu kolotání u mých nohou!
Jak nespravedlivé, že to jen lidé mohou
Každý den chodil mladík s paletou
jeho duše zmírala láskou do mě zakletou
Rty vroucně šeptaly jen pro mě sonety
V mém jménu denně propíjel viněty
Na co máme pravdu a skálopevnou víru
životy šité Tvůrcem přesně na míru
když nám každý den zoufale chybí láska
Dnes vím - je to do loterie života sázka
Moje místo v řadě soch zeje prázdnotou
život jsem naplnila novou hodnotou
Probudil moje city, po právu mu náležím
Všechny touhy, i mé strachy rozplynou se jako dým
Lidský úděl je plný ostnů a kamení
ani láska na tom nic nezmění
I kámen by se ustrnul nad mojí bolestí
Po trnech kráčím vstříc svému neštěstí
Po letech zjistil můj básník rozmilý
že sošná madona se v obyčejnou ženu změní ve chvíli
klečí teď před mojí bývalou kolegyní
svatá Luitgarda je jeho bohyní
Samota tíží a bolí mé lidské tělo
ptám se sama sebe, co to vlastně chtělo
Dál vleču kříž života v domnění
že mé srdce se brzy zas v kámen promění
Madona
Ta dívka byla spíš roztomilá, než krásná. Daleko od sebe posazené tmavě hnědé oči, pikantní nosík a jemně vykrojená ústa, ano, díky těm ústům by ji chtěl portrétovat, lákala ho jimi jak včela na med, jejich tvar byl napůl dětský a napůl smyslnost sama, když četla, jen tak pro sebe si je špulila, jakoby si s někým neviditelným povídala. Ladné křivky šíje, obtisklé z obrazů starých mistrů, tmavé kadeře rámující zpola dětský obličej, jemné, trochu nervózní ruce napovídající mnoho o uměleckých sklonech, pohrávala si celou dobu s malým záhadným amuletem. Celkové držení štíhlého těla nebylo ještě žensky smyslné, spíš dětsky hravé. To vše ho zatraceně vzrušovalo a zároveň trochu odpuzovalo, dával přednost zralým ženám, které dokonale znaly všechna mystéria ženského i mužského těla. Byl gourmetem milostných her a byl na to patřičně hrdý, ženy jej samy vyhledávaly v uspokojivém množství, snad i jeho povolání malíře, dnes po všech těch hubených létech slavného, pomohlo vytvořit onu lákavou aureolu magneticky přitahující ženy, už dávno nemusel vymýšlet finesy na jejich dobývání. Tahle dívka mu však připomněla cosi z dávných dob nepokojného a hrdého mládí, kdy měl ještě hodnoty černobílé a průzračně čisté.
Seděli na lavičkách u Křivoklátu ve skupince asi dvaceti lidí, slun
ce se koketně prohlíželo v zámeckých oknech, kolem pobíhaly děti, šťastné, že prohlídka už skončila, vybíjely svou energii v roztodivných kouscích, jimiž škádlily své rodiče, bylo to kdo z koho, větší výdrž měly většinou děti, a tak mnohé z nich obdržely plácnutí přes zadeček od rozzlobených tatínků. Před malířovými rozostřenými zraky se potvrzovalo osvědčené schéma provinění – trest, s uspokojením zaznamenal, že je stále živé, ani moderní doba jej nezrušila, jak by se jinak ti malí nespoutaní lidičkové dozvěděli o tomto prastarém principu, díky kterému posouvá člověk hranice svého vědomí dál a dál. Nejzlobivější chlapeček v nestřežené chvíli nakopl z přemíry bujnosti pejska patřícího jedné staré paní a pak plakal usedavě mamince v náručí, svět je tak nespravedlivý, proč musel dostat naplácáno zrovna on a ne ta protivná culíkatá holčička s pihama a zmrzlinou, způsobně sedící u vedlejšího stolu. Vyškubl se maminčině konejšivé náruči, rozběhl se k dívence a vší silou do ní strčil, až jí zmrzlina spadla na květovanou sukýnku, tak, teď ji pokořil, až pláče, škodolibě pozoruje záškuby ramínek, tak je to správné, ale co to, na zádech mu přistály bouchance, maminka ho přinutila se té protivné opici omluvit a dokonce jí musel pomoct s očištěním sukýnky (dívka mu připadala hebká jako samet a znepokojivě voněla čerstvě posečenou trávou) a koupit ze svého novou zmrzlinu. Malíř se v duchu hořkosladce usmál svým vlastním vzpomínkám. I on podnikal jako malý rozkurážený chlapec podobné násilnické výpady do dívčího světa, jejich vesnická děvčata byla rázná, a tak mu to vracela i s úroky, nejvíc Marjánka, když ji zatahal za pečlivě zapletené cůpky, honila ho pak kolem školy tak dlouho, dokud mu nedala pár herd, až se mu před očima zatmělo. Marjánka. Její rodiče pěstovali ve velkém bylinky na prodej, a tak Marjánka voněla podle ročního období, na jaře sedmikráskou a podbělem, v létě směsí jitrocele, šalvěje a tymiánu, na podzim měsíčkem a mátou. Už nikdy potom necítil žádnou ženu tak čistě a lákavě vonět. Marjánka. I to jméno má bylinkovou příchuť. Marjánka se později vdala z lásky za nejbohatšího sedláka ve vsi, spolužačky jí záviděly, ale z toho jejího se stal časem bručoun a nemluva a Marjánka s ním nebyla šťastná. Po vsi se špitalo, že ji bije, až ho při té představě píchlo u srdce, ještě ten nešťastný sval má, i když by na něj nejradši zapomněl, hluboko v duši skrývá svoji zranitelnost, svoji lásku a soucit, zaházené balastem praktičtějších vlastností, dravostí, ctižádostivostí a požitkářstvím.
ce se koketně prohlíželo v zámeckých oknech, kolem pobíhaly děti, šťastné, že prohlídka už skončila, vybíjely svou energii v roztodivných kouscích, jimiž škádlily své rodiče, bylo to kdo z koho, větší výdrž měly většinou děti, a tak mnohé z nich obdržely plácnutí přes zadeček od rozzlobených tatínků. Před malířovými rozostřenými zraky se potvrzovalo osvědčené schéma provinění – trest, s uspokojením zaznamenal, že je stále živé, ani moderní doba jej nezrušila, jak by se jinak ti malí nespoutaní lidičkové dozvěděli o tomto prastarém principu, díky kterému posouvá člověk hranice svého vědomí dál a dál. Nejzlobivější chlapeček v nestřežené chvíli nakopl z přemíry bujnosti pejska patřícího jedné staré paní a pak plakal usedavě mamince v náručí, svět je tak nespravedlivý, proč musel dostat naplácáno zrovna on a ne ta protivná culíkatá holčička s pihama a zmrzlinou, způsobně sedící u vedlejšího stolu. Vyškubl se maminčině konejšivé náruči, rozběhl se k dívence a vší silou do ní strčil, až jí zmrzlina spadla na květovanou sukýnku, tak, teď ji pokořil, až pláče, škodolibě pozoruje záškuby ramínek, tak je to správné, ale co to, na zádech mu přistály bouchance, maminka ho přinutila se té protivné opici omluvit a dokonce jí musel pomoct s očištěním sukýnky (dívka mu připadala hebká jako samet a znepokojivě voněla čerstvě posečenou trávou) a koupit ze svého novou zmrzlinu. Malíř se v duchu hořkosladce usmál svým vlastním vzpomínkám. I on podnikal jako malý rozkurážený chlapec podobné násilnické výpady do dívčího světa, jejich vesnická děvčata byla rázná, a tak mu to vracela i s úroky, nejvíc Marjánka, když ji zatahal za pečlivě zapletené cůpky, honila ho pak kolem školy tak dlouho, dokud mu nedala pár herd, až se mu před očima zatmělo. Marjánka. Její rodiče pěstovali ve velkém bylinky na prodej, a tak Marjánka voněla podle ročního období, na jaře sedmikráskou a podbělem, v létě směsí jitrocele, šalvěje a tymiánu, na podzim měsíčkem a mátou. Už nikdy potom necítil žádnou ženu tak čistě a lákavě vonět. Marjánka. I to jméno má bylinkovou příchuť. Marjánka se později vdala z lásky za nejbohatšího sedláka ve vsi, spolužačky jí záviděly, ale z toho jejího se stal časem bručoun a nemluva a Marjánka s ním nebyla šťastná. Po vsi se špitalo, že ji bije, až ho při té představě píchlo u srdce, ještě ten nešťastný sval má, i když by na něj nejradši zapomněl, hluboko v duši skrývá svoji zranitelnost, svoji lásku a soucit, zaházené balastem praktičtějších vlastností, dravostí, ctižádostivostí a požitkářstvím. Když se probral ze vzpomínek, zjistil, že na nádvoří zbyl jen on a ta zvláštní dívka. Byla zabraná do knihy, jakoby nevnímala okolní svět, ta opravdovost v jejím počínání ho překvapila. Rázně k ní přistoupil a zaclonil jí slunce. Vzhlédla a on jasně viděl, že se vrací z dalekých světů, v jejích duhovkách utkvěly pavučinky nových poznání. Zdálo se mu, že její bytost není utkaná z látek tohoto světa. Mhouřila oči proti světlu, oslepovalo ji, i když on sám se postavil do cesty slunečním paprskům. „Vypadáte jako bůh v tom přílivu zlatých paprsků,“ řekla bez přemýšlení, co ji napadlo, nebrala ohled na to, že mu dává jako muži do ruky zbraň převahy. Polichotila mu, a tak využil nahrávky na smeč: „Třeba jsem boží posel.“ „A co mi nesete?“ opět naprosto přímá otázka, bez kliček a sebemenšího pokusu hrát dospělé hry na náhodné seznámení muže a ženy. „Chci vám říct, že jste neobyčejně krásná,“ vypadlo z něj, aniž si to uvědomil, ocitl se ve starých vyježděných kolejích, za léta namlouvání už pravda trochu vymletých, ale doteď stoprocentně zabírajících na něžnější část lidstva. Dívka se však vůbec nehodlala chovat podle ustálených schémat! „Aha,“ odpověděla neurčitě na jeho poklonu a sklonila hlavu opět nad knihou. Ani v tomto gestu nenalézal nic vypočítavého ani žensky lstivého, jen dala najevo, že ji podobné řeči nudí a že má na práci něco lepšího. „Co to čtete?“ zkusil znovu upoutat dívčinu pozornost. „Knihu apokryfů.“ Začínal si zvykat na její přímý styl mluvy, bylo mu příjemné, že nemusí přemýšlet nad utajeným významem slov a vět. „Proč si taková neobyčejná dívka čte knihu apokryfů?“ zkusil říct také přesně to, co si myslel. Udiveně zvedla obočí, aniž by sebeméně zaznamenala jeho pokus o kompliment: „Protože mě to zajímá. Vás taková kniha neláká?“ Konečně otázka na něj. „Ani moc ne, kdysi jsem zkoušel číst si trochu v Bibli, ale jakoby mi k těm bezpochyby pozoruhodným příběhům chyběl klíč. Apokryfy jsou, pokud rozumím příběhy, které se do Bible nedostaly, asi by mi zamotaly hlavu ještě víc.“
Teprve teď dívku zaujal. Zavřela knihu, zvedla se a oprášila si blankytné dlouhé letní šaty, pečlivě upnuté ke krku. Spatřil zblízka její záhadný amulet, vypadal jako drobná křišťálová koule. „Chcete se projít do podhradí?“ zeptala se bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Chtivě přisvědčil, jako správný donchuan doufal, že si dívka nešimla jeho touhy být s ní. Šla vedle něj s takovou samozřejmostí, jakoby to dělala odjakživa, až ho lekal pocit souznění, který se u něj dostavil po několika krocích. „Nedá mi to a znovu se musím zeptat. Jak to přijde, že taková mladá dívka si čte dávné příběhy s náboženskou tematikou? Proč ne nějaký moderní román?“ „Asi nejsem moderní v tom vašem slova smyslu. Chci vědět víc o světě kolem mě a v tom mi nepomůže román nějakého neurotického autora, který mě díky svému komplexu méněcennosti zahlcuje obludnými představami příšer, krve a brutality nebo zásluhou své impotence líčí šokovanému čtenáři nejrůznější fantasmagorie erotických her.“ Pozvedl ruce vzhůru v bouřlivém nesouhlasu: „Přece nemůžete házet všechny autory do jednoho pytle! Co třeba Johann Wolfgang Goethe, Romain Rolland, Ernst Hemingway nebo z těch novějších Daniel Brown. Nebo Češi Karel Čapek, Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal nebo Josef Škvorecký?“
Pozvedla k němu pobaveně oči potemnělé usilovným přemýšlením: „Ale já jsem většinu jejich děl četla a některá jsou skvělá. Ale opravdu geniální jsou ta, která obsahují částečný obtisk dokonalého mimosmyslového světa, nemyslíte?“ Teď mu to došlo: „Vy jste věřící?“ Dívka důrazně kývla hlavou: „Nejen to. Zítra nastupuji do kláštera jako novicka čekatelka. Dnes se tady na Křivoklátě loučím...“ Sevřelo se mu srdce. Zas ten nepokojný sval, aby ho ďas spral! V tu chvíli si uvědomil, že tento způsob přemýšlení je nemístný. Pocítil silné nutkání ji zastavit, věděl, že mu do toho nic není, ale nemohl si pomoci. Taková nádherná květina zavřená v klášterních zdech, aby tam jednou planě odkvetla, pomyslel si. „To je věc názoru,“ řekla a potutelně se usmála. Vyděsil se: „Jak jste uhodla, co jsem si myslel?“ Pohodila hlavou jako malé rozdováděné hříbě: „Bylo to na vás vidět. Víte, rozhodla jsem se sama, chci naplnit své dny službou Bohu. Jako někdo chce mít děti a rodinu, jiný touží vyplnit své dny prací, další chce stůj co stůj vládnout ostatním, můj sen je rozmlouvat s Bohem a přispět k duchovnímu pokroku mému i ostatních. Možná se můj pohár obyčejných lidských zážitků naplnil v minulých životech až po okraj.“ To není možné, říkal si v duchu, „to není možné,“ zopakoval nahlas. Ta dívka jej rozleptávala až na dřeň, jakoby ji znal odjakživa, toužil ji laskat a držet v náručí, chtěl ji ochránit před nástrahami pozemského světa, ale s neviditelnými silami bojovat nemohl. Pak ho něco zarazilo: „Vy chcete jít do kláštera a věříte v inkarnaci?“ „Pouhé věřím nestačí, já vím, že převtělování duší je nejvýznamnějším duchovním zákonem,“ odpověděla dívka vážně. „Vím, kým jsem byla v minulém životě...“ Poslední hlásky odumřely v dívčině hrdle. Obrátil se na ni s němou otázkou v očích. „Znáte příběh nejslavnějšího páru pobývajícího nějaký čas na Křivoklátě?“ Pokračovala, aniž vyčkala na odpověď: „Ferdinand Tyrolský a Filipina Welserová. Tajně se vzali na Březnici, povolení k sňatku od papeže obdrželi až po téměř dvaceti letech. Filipína byla sice bohatá a velmi půvabná, ale chyběla jí urozenost, to byl neodpustitelný prohřešek u manželky králova syna. Ukrývala se po svatbě chvíli na Březnici, pak na Křivoklátě, sbírala tu bylinky a pomáhala potřebným. Ferdinand byl po mnoho let místodržícím v Čechách a za Josefinou sem občas zajížděl. Vypracovali si nenapodobitelný způsob adopce svých vlastních dětí, které uložili pokaždé před dveře zámku, kde je našel jejich věrný služebník. Oni je pak jako přijali za vlastní. Roztomilé, že?“ nechala se strhnout vírem svého vyprávění. Malíř na ni zíral v němém úžasu, hlavou se mu honily události posledního roku, kdy pro tajemného zákazníka maloval podle dobových obrazů portrét Filipíny Welserové. Ty důvěrně známé rysy! On, ateistický malíř a neznaboh, mluví se svým obrazem! Jakoby opravdu uměla číst jeho myšlenky: „Ten muž, který si u vás objednal obraz, chtěl, abych se kvůli němu zřekla Boha! Jakoby nestačilo moje dávné utrpení před více než čtyřmi sty lety, celý život po jeho boku pro mě znamenal ústrky od lidí z jeho okolí, jak jsem si jen mohla dovolit milovat člena královského rodu, nic jim nevadilo, že můj otec půjčoval peníze samotnému Karlu IV., dívali se na mě svrchu, ohrnovali nade mnou nos, nestačila jim moje krása, vzdělanost, ani pracovitost, kolika z nich jsem pomohla svými bylinkami – a oni? Nazvali mne čarodějnicí! Ferdinand se musel kvůli mě zříct nejen Habsburského dědictví, ale i polského trůnu a málem přišel o Tyroly. Postavil pro mě letohrádek Hvězdu, ale mně připomínala ta stavba víc pomník. Posvátná šesticípá hvězda naděje! V základech zazdil medaile a mince z ryzího zlata! Škoda, že tam raději nezazdil mě!“ Dívka ze sebe hořce vyrážela zasvěcené komentáře o letohrádku, malíř se jí přetavil do podoby dávného milého a ona proti němu sršela nahromaděnými argumenty. Letohrádek jí opravdu k srdci nepřirostl. „Byla jsem tam po dokončení párkrát a utíkala rychle pryč! Zkuste žít ve hvězdě a zblázníte se z toho! Bílá hora je zakletá, věřte mi, a Hvězda je jako klín zaražený do jejího lůna. Já bych se spokojila s něčím obyčejnějším, jen kdybychom mohli být víc spolu. Můj neviditelný památník naší lásce, moje ustavičné odříkání a utrpení, můj památník nikdo neviděl, ani Ferdinand pro něj neměl dost pochopení. Podle tehdejších pravidel etikety jsme se nikdy nesměli spolu objevit na veřejnosti! Jeho život bonvivána v Praze a moje čekání na něj na Křivoklátě. On hostil velkoryse přátele, platil skvělou dvorskou kapelu, zabýval se astrologií i alchymií, zkoušel tavit železo a foukat sklo. Já jsem rodila naše děti a starala se o ně, když byly nemocné a umíraly, sbírala bylinky a vedla domácnost. Z toho věčného čekání jsem onemocněla. Moje oběť na oltář lásky byla ta nejvyšší! Dvacet let trvalo, než naši svatbu schválil papež. Ferdinand ke konci už pochyboval. O své lásce, o správnosti svého rozhodnutí i o mně. I když jsme se přestěhovali na zámek Ambrass nedaleko Innsbrucku a on opravdu v Tyrolách vládl, naši synové Andreas a Karel neměli žádná práva! Zato já měla k stáru křečové žíly a záduchu, a on to považoval za nespravedlnost páchanou přímo na něm. Vždyť se pro mě tolik obětoval!“ Na chvíli se odmlčela, aby nabrala dech. „Přišla jsem se podívat do těchto míst i po smrti svého těla. Moje duše se jako bílá paní procházela zámkem a vzpomínala na léta čekání strávená v jeho zdech, na svou samotu, na rozmluvy s místním vězněm, biskupem Jednoty bratrské, ale především dobrým člověkem Janem Augustou, o smyslu lidského života. To on mě přesvědčil o neskonale laskavé Boží vůli, které se chci v tomto životě zcela oddat.“
Dívka se celá prozářila vnitřním žárem, malíř raději o krok ustoupil, aby se nepopálil. Pokračovala smířlivějším tónem o muži, jenž měl být v minulém životě Ferdinandem Tyrolským: „Přemlouval mě, abychom spolu zkusili žít znovu, tady a teď jako normální dvojice jednadvacátého století. On, který se už rok po mé smrti oženil! Jak si mohl myslet, že může žít s jinou ženou? I dnes mě ten člověk přitahuje jako magnet, je to silnější než já, ale ne silnější než Bůh. Chci překročit stín naší pradávné touhy a žít jiný, plný život po boku Kristově. Snad se tím podaří naše duše v klidu a míru odloučit. Byl zoufalý, že už mě neuvidí, a tak si nechal od vás namalovat můj obraz.“ Oči jí žhnuly a kolem hlavy zářilo jemně zlaté světlo. Možná to byl odlesk zapadajícího slunce. Vypala jako madona z gotického oltáře, malíř jí věřil každé slovo, žádná žena na něj tak mocně nezapůsobila. On, který si tak rád hrál s ženami na schovávanou, on, který byl přesvědčen, že se nikdy neožení, protože by se tak kvůli jedné ženě připravil o rozkoš z náruče ostatních žen, on, který rád mluvíval o ženách trochu spatra jako o příjemných, leč trochu naivních a nestálých stvořeních, on se zhroutil k nohám tmavovlasé dívky, chtěl pokleknutím vyjádřit nekonečnost svého náhlého vzplanutí, pokoru před citem, v nějž ještě před hodinou nevěřil. Sklopil oči, aby na ni neviděl, vnímal jen duhové pablesky jejího křišťálového amuletu na své hrudi, styděl se za své bijící srdce, počal jí vyprávět svůj život, ať ví také ona všechno něm, o jeho dětství a mládí, kde jediným světlým bodem byla chalupníkova Marjánka, doma na něj neměli čas, tak brzy utekl do světa, musel se prodírat, jak se dalo, živořil ze dne na den, o voňavých krasavicích si mohl nechat jen zdát, jeho modelky byly vyhublé prodejné holky, které zkrásněly zásluhou jeho štětce a obrazotvornosti, zdlouhavě se šplhal vzhůru, až si vydobyl své místo na přeplněném uměleckém Olympu, koupil si nádherný byt na Malé Straně v Praze, zařídil jej vším myslitelným přepychem a tam už rády chodily znuděné paničky i mladé nohaté krásky, umění se mu stalo rutinou a jeho jméno bylo pro ostatní pojmem, snad se už brzy dostane i do síně slávy. Pak začal mluvit o jejich společné budoucnosti, jen ona bude smět zůstat v jeho životě, ona a žádná jiná, zajistí ji penězi, zahrne láskou, po jaké vždy vskrytu toužil, ale odmítal si to přiznat. Od této chvíle budou jen spolu. Dívka se tajemně usmívala, její pohled mu vypaloval krvácející ránu přímo do srdce, které neklidně tlouklo v návalu prudké všepohlcující lásky. Najednou na něj padla nevýslovná únava, v odcházejícím vědomí zachytil mocnou záři vycházející z dívčina amuletu, klesl do voňavé trávy a usnul jako sedm spáčů. Když se vzbudil, na obloze potutelně jiskřily hvězdy a on měl košili mokrou od rosy. Rozhlédl se. Kde se to ocitl? A kde je krásná neznámá? Stříbřitě modré světlo měsíce dopadalo na blízká boží muka, jeden z paprsků ozářil obraz Panenky Marie. Zase ty důvěrně známé rysy! Hluboké oči a ladné křivky šíje. To přece není možné! Blázní! Asi měl živý sen, tak živý, že ještě teď cítil na tváři slané stopy slz. Zamiloval se do snu! Ještě že ho nikdo neviděl.
Oprášil pečlivě své drahé sportovní kalhoty, měl je na kolenou celé vytlačené. A šel domů. Na cestu mu svítil potměšilý měsíc a vědoucí hvězdy.
Fakta a svědectví:
Filipína Welserová se narodila roku 1527 v bohaté bankéřské rodině v Augsburku, její otec půjčoval nejvyšším společenským vrstvám, mimo jiné i Karlu IV. Byla nejen krásná a vzdělaná, ale i vlídná a pracovitá. Zamilovala se do Ferdinanda, druhorozeného syna českého krále Ferdinanda Habsburského a Anny Jagellonské. Tajná svatba v Rytířském sále na zámku Březnice roku 1557 byla vyvrcholením velké, avšak společensky nerovné lásky, tzv. mesaliance. Tajné porody, adopce vlastních dětí, pobyt v ústraní nejprve na Březnici, potom na Křivoklátě, to byla jen špička ledovce trápení a ústrků, jimž byla Filipína ve svém manželství s Ferdinandem, později nazývaným Tyrolský, vystavena. Teprve po smrti prvorozeného bratra Maxmiliána obdrželi manželé roku 1576 prohlášení od papeže o legalitě sňatku, jejich dva synové Andreas a Karel byli vzati na milost, ale nadále vyloučeni z habsburského dědictví. Filipína byla na Křivoklátě velmi oblíbená pro svou soucitnou povahu, lidé ji uznávali také jako vyhlášenou kuchařku a bylinkářku, navštěvovala ve vězení prominentního vězně Jana Augustu, biskupa Jednoty bratrské (tak ji zachytil na jednom ze svých obrazů český malíř A. Machek), i jeho písaře Jakuba Bílka. Do dnešních dnů se zachovala její sbírka lékařských receptů i kuchařská kniha. Už na Křivoklátě začala churavět, hlavně po tom, co jí umřely dvě děti, dvojčata Filip a Marie. Dodnes je prý možno spatřit na ochozech a balustrádách hradu ducha Filipíny, zvláštní mlhavou postavu v dlouhých šatech, často se zjevuje v poledne i za slunečních dní, skrytá v koutě ochozu sleduje dění na nádvoří (zdroj: Utajené dějiny Čech I-II.) Ferdinand Tyrolský byl v letech 1548 – 1567 místodržícím v Čechách, zajímal se o starožitnosti, alchymii i astrologii, umění i kuriozity, v tomto smyslu byl důstojným předkem Rudolfa II., navrhl jako architekt amatér projekt letohrádku Hvězda, prý jako dárek pro Filipínu. Základní kámen byl položen 25. června roku 1555, do základů jsou opravdu zazděny stříbrné i zlaté mince a medaile, tvar letohrádku je oblíbený magický symbol, šesticípá tzv. Šalamounova hvězda, oblíbený symbol starých Židů a kabalistů, jemná štuková výzdoba uvnitř je přehlednou ukázkou antických mýtů. Bílá hora byla zřejmě už od pohanských dob posvátným hájem, kde se dlouho nic nestavělo. Bílá hora by mohla mít svou paralelu i v legendě krále Artuše, kde král vyjme slavný meč ze skály, zvané White Mount (Bílá Hora), patrně posvátného kopce v Londýně, kde dnes stojí Bílá věž londýnského Toweru. Tato Bílá hora v sobě prý obsahovala kouzelný talisman, hlavu Bendigaidvrana, která chránila Británii před dobytím nepřítelem (zdroj: Utajené dějiny...). Obsahovala snad Bílá hora také nějakého ochranného ducha, jehož schopnosti byly narušeny postavením leokrádku? Má snad porážka na Bílé hoře v sobě skrytou symboliku dávné magie? O tom dnes můžeme jen spekulovat. Ferdinandův pražský dvůr žil renesančními radovánkami a rušným společenským životem, měl vyhlášenou dvorskou kapelu, při obědech se běžně servírovalo dvacet čtyři chodů. Ve vlastních dílnách zkoušel Ferdinand foukat sklo, kovat železo, byl vzorem renesančního kavalíra. Uměl česky a v Čechách byl oblíben, často pobýval v Českém Krumlově u svého přítele, Viléma z Rožmberka. Z Čech se manželé přestěhovali do Tyrol na zámek Ambras (dnes Amras na předměstí Innsbrucku), kde Ferdinand pokračoval v renesančním životním stylu, pořádal turnaje, maškarní plesy a slavnostní průvody. Filipína zemřela roku 1580, Ferdinand se roku 1581 (podle jiných zdrojů 1582) oženil podruhé s Kateřinou z rodu Gonzagů, v letech 1586-7 se opět snažil o získání polského trůnu, vtrhl dokonce se svým vojskem do Polska, kde byl poražen a zajat v bitvě u Bytčiny ve Slezsku roku 1888. Zemřel roku 1595, Tyroly získal Leopold, mladší syn Karla Štýrského. Ferdinandovi a Filipíniny synové na ně dědické právo neměli.
Literatura:
K. Březina: Přehled hradních a zámeckých strašidel, Čechy, Morava a Slezsko, Brno 2000
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí, díl 3, Praha 1994
V. Vokolek, J. Kuchař: Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, díl 3, Praha 2005 Wikipedia, www.wikipedia.cz
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
