Poklad na Bezdězu
1. 10. 2008
Svatojánská noc
Svatojánská noc
problikává do šera
lampionky zvečera
Krápníky kouzel spojí se
Zlaté kapradí na míse
čarovnou má moc
Na druhém břehu
duše mocné rojí se
vzdušné mosty na římse
Svítí světýlko zbloudilé
a vlci vyjí zavile
v zemi věčného sněhu
Svatojánská noci
přinášíš od věků bdění
co beze smyslu není
Někteří zažíhaj lucernu
Jiní navštíví tavernu
Zůstanou bez pomoci
Poklad na Bezdězu
Dva trampové šlapou do strmého kopce. Ces
ta se pravidelně klikatí vzhůru jako čára na hřbetě zmije, lemují ji statné buky, cvrčkové vyhrávají podvečerní serenádu O západu slunce. Trampové jsou zabráni do rozhovoru tak, že si nevšímají podbízivé krásy šeřící se krajiny ani nepřetržitého ptačího čičiřikání. Oblečení většího a silnějšího trampa má už něco za sebou, ale ještě není v onom nechutném stavu těsně před rozpadnutím, patina kalhot a kostkované košile je spíše bohémská ve srovnání s úzkostlivou úhledností šortek a trička menšího útlejšího muže s jemnými, skoro ženskými rysy, jeho oblečení naopak vypovídá o puntičkářství svého nositele. Oběma je něco přes dvacet, jsou tmavovlasí a sálá z nich zvláštní vzájemné porozumění až souznění, mají na zádech usárny, z níž u každého vykukuje stočená deka a po straně se bimbá připevněný ešus. Hezoun jej má pečlivě obalen přesně padnoucím povlakem s otvorem na ucha. Právě prudce gestikuluje ve snaze přesvědčit přítele: „Můžeš tomu věřit nebo ne, už třetí noc se mi o tom pokladu zdálo, ten samý sen, je to výzva, abych se pokusil jej najít.“ Kamarád Bohém, jehož zapatlaný ešus je třešinkou na dortu nedbale složené usárny, se vytrhne ze své typické nemluvnosti a pochybovačně se ušklíbne: „Ani nevíš, kde ten poklad hledat.“ „Vždyť ti celou dobu troubím, že ten chlap v tmavěmodrém hábitu, co na mě kýval, byl Karel Hynek Mácha. Ukazoval na nějaký hrad v dálce a já v něm poznal Bezděz, tyčil se na vysoké skále nad krajem, cimbuří bylo vidět zdaleka, sice byl míň zarostlý a lépe zachovaný, ale byl to on! Jako děti jsme si tam často hráli.“ „I kdyby, tak nevíš, kde máš poklad hledat, to ti ten duch neráčil říct!“ „Ukazoval mi jakýsi znak, snažil jsem se rozeznat, co je na něm vyobrazeno, ale potřikrát se mi to nepodařilo.“ „Mně to připadá bláznivé, jdeme, nevíme kam, hledáme, nevíme co,“ odfrknul si Bohém, který si o celém podniku myslel své a dával to patřičně najevo. Puntičkářský Hezoun vynesl poslední trumf: „Dnes 24. června, na svátek Svatého Jana Křtitele, se prý otvírají poklady ukryté v zemi.“ Bohém vyprsknul smíchy a s laskavou shovívavostí se zadíval na kamaráda: „Jestli bude tahle noc jiná než ty ostatní, tak sním vlastní ponožku.“
ta se pravidelně klikatí vzhůru jako čára na hřbetě zmije, lemují ji statné buky, cvrčkové vyhrávají podvečerní serenádu O západu slunce. Trampové jsou zabráni do rozhovoru tak, že si nevšímají podbízivé krásy šeřící se krajiny ani nepřetržitého ptačího čičiřikání. Oblečení většího a silnějšího trampa má už něco za sebou, ale ještě není v onom nechutném stavu těsně před rozpadnutím, patina kalhot a kostkované košile je spíše bohémská ve srovnání s úzkostlivou úhledností šortek a trička menšího útlejšího muže s jemnými, skoro ženskými rysy, jeho oblečení naopak vypovídá o puntičkářství svého nositele. Oběma je něco přes dvacet, jsou tmavovlasí a sálá z nich zvláštní vzájemné porozumění až souznění, mají na zádech usárny, z níž u každého vykukuje stočená deka a po straně se bimbá připevněný ešus. Hezoun jej má pečlivě obalen přesně padnoucím povlakem s otvorem na ucha. Právě prudce gestikuluje ve snaze přesvědčit přítele: „Můžeš tomu věřit nebo ne, už třetí noc se mi o tom pokladu zdálo, ten samý sen, je to výzva, abych se pokusil jej najít.“ Kamarád Bohém, jehož zapatlaný ešus je třešinkou na dortu nedbale složené usárny, se vytrhne ze své typické nemluvnosti a pochybovačně se ušklíbne: „Ani nevíš, kde ten poklad hledat.“ „Vždyť ti celou dobu troubím, že ten chlap v tmavěmodrém hábitu, co na mě kýval, byl Karel Hynek Mácha. Ukazoval na nějaký hrad v dálce a já v něm poznal Bezděz, tyčil se na vysoké skále nad krajem, cimbuří bylo vidět zdaleka, sice byl míň zarostlý a lépe zachovaný, ale byl to on! Jako děti jsme si tam často hráli.“ „I kdyby, tak nevíš, kde máš poklad hledat, to ti ten duch neráčil říct!“ „Ukazoval mi jakýsi znak, snažil jsem se rozeznat, co je na něm vyobrazeno, ale potřikrát se mi to nepodařilo.“ „Mně to připadá bláznivé, jdeme, nevíme kam, hledáme, nevíme co,“ odfrknul si Bohém, který si o celém podniku myslel své a dával to patřičně najevo. Puntičkářský Hezoun vynesl poslední trumf: „Dnes 24. června, na svátek Svatého Jana Křtitele, se prý otvírají poklady ukryté v zemi.“ Bohém vyprsknul smíchy a s laskavou shovívavostí se zadíval na kamaráda: „Jestli bude tahle noc jiná než ty ostatní, tak sním vlastní ponožku.“ Oba přátelé právě vyšli z lesa na úzkou strmou skalní pěšinu lemovanou křížovou cestou. Proti nim se vyhrnuly rodiny s dětmi, asi právě skončila prohlídka. Děti poskakovaly po kamenech jako kůzlata. Slunce se našim trampům opíralo tak silně do temen hlav krytých trampskými klobouky s vojenským vzorem, že si brzy začali otírat zpocená čela. Zmlkli, neměli sílu se dohadovat, cesta se prudce zvedala vzhůru, slavný hrad Přemyslovců se nevzdal bez boje. Těžko uvěřit, že mohl být v minulosti dobyt. „Návštěvníci na poslední prohlídku se sejdou ve čtvrt na pět u studny!“ volala pohledná brunetka. „To si stihnem dát pivko“, vydechl s úlevou Bohém a už stál ve frontě u místního kiosku. Velká plzeňská desítka jen zasyčela v rozpálených hrdlech a tmavovlasá průvodkyně začala shromažďovat svoje ovečky. Když vyprávěla historii hradu, vyslovovala zřetelně, ale poněkud jednotvárně, v očích návštěvníků zhasínala jedna lampička vědomého naslouchání za druhou. Jen naši dva přátelé byli jedno ucho. „A znaky stavebních hutí se zachovaly pouze dva, původně jich bylo daleko více, ale v průběhu staletí vzaly za své. Z takových stavebních hutí vzešli později svobodní zednáři, známí svými tajnými iniciačními obřady a značným bohatstvím...“ Přátelé na sebe pohlédli. Posunuli se k točitému schodišti, kde byl vyražen v kameni znak stavitelů. Kámen se znakem vystupoval zřetelně nad ostatní. Skupina i s průvodkyní zmizela v hradní kapli, trampové se schovali na schodišti, které stoupalo vzhůru do tmavých prostor dýchajících vlhkostí a bezútěšností. Trpělivě čekali, až poslední návštěvník opustí hrad a správcová hradu otočí velkým klíčem v hlavní hradní bráně, pak už slyšeli klapot vzdalujících se podpatků. Pomalu se vysoukali ze svého úkrytu a protáhli si zdřevěnělé nohy. Najednou jakoby jim nebylo do řeči, když se ocitli skoro u cíle, přepadl je neurčitý pocit strachu, který nechtěli za žádnou cenu jeden před druhým přiznat.
Nad hlavou jim zahoukal sýček a přeletělo několik ptačích opozdilců. Soumrak se neslyšně protáhl hradními skulinami a zaplavil všechna hradní nádvoří jako stoletá voda. Přátelé beze slova připravili na druhém nádvoří poblíž točitého schodiště úsporný oheň, pak se vydali s baterkami v ruce ke znaku stavitelů hradu. „Myslíš, že je to ten znak ze snu?“ zeptal se Bohém přiškrceným hlasem, musel si trochu odkašlat, aby ho vůbec bylo slyšet. Hezoun zahuhlal cosi nezřetelného, zatahal nervózně prstem za výstřih trika, jakoby se dusil: „Bože, teď jsem si vzpomněl, ten Máchův duch ukazoval na hodiny, vždycky na nich bylo přesně dvanáct.“ „To asi nebylo v poledne,“ pokusil se chabě zavtipkovat přítel. Šli zpátky k ohni, jehož veselé jiskřičky poskakovaly z kamene na kámen a prohřívaly prostor kolem ohniště, měli neodbytný pocit, jakoby se vraceli ze záhrobí do říše živých. Hezoun si posunul klobouk do týla a zlehka dosedl na rozloženou deku poblíž ohně: „Věříš na duchy?“ Kamarád odfrkl stručně: „Teď ano. Jinak spíš ne.“ „Já jsem přesvědčený, že někde za naším světem je ještě jeden, který je tomu našemu podobný, jenže je lepší. I my dva jsme tam hezčí, nebojácnější, šikovnější. Tvoje kalhoty tam nejsou otrhané ani košile špinavá. Čas tam funguje jinak než u nás, jakoby najednou tam existuje minulost, přítomnost i budoucnost. Občas do tohoto světa nakoukneme ve snech, jako se to stalo mně. Proto věřím, že dnes najdem poklad,“ Hezoun povídáním zahání tíseň. Bohém se ustrašeně rozhlíží kolem: „Nejsem si jistý, jestli se s tím druhým světem chci právě teď setkat. Radši budu mít svoji košili dál špinavou. Neměli jsme sem chodit, dráždíme hada bosou nohou.“ „Přece to teď nevzdáme, za půl hodiny bude dvanáct,“ hlesl nepřesvědčivě pohledný muž, který byl motorem celého podniku. Zachvěl se, snad chladem, a zabalil se úžeji do deky. Nemuseli už víc mluvit, znali se od dětství, četli ve svých pocitech jak v otevřené knize.
Za pět minut dvanáct se na nádvoří vdul vánek hebký jak křídla andělů. Úderem dvanácté se zdvihl vichr, který přerostl v orkán, tvary kolem nezvaných návštěvníků se začaly proměňovat. Obrysy hradu dorostly do původní podoby, nad níž se klenula došková střecha uložená na objemných trámech, praskliny se zacelily, okna se vyplnila slídou. Kolem pobíhali ve světle loučí zbrojnoši, služky, panstvo, trubači troubili na poplach. Nikdo si trampů nevšímal, protože jejich těla zprůsvitněla, byl to zvláštní pocit, se ztrátou tělesnosti se u nich dostavil pocit nedotknutelnosti, jakoby sáhli až k věčnosti. Zaplavila je euforie. Obyvatelé hradu měli napilno, snad se chtěli před něčím schovat nebo někam utéct. Vzadu u okna zdobeného vitráží stál v mnišském aksamitovém hábitu menší mladý muž, asi šestadvacetiletý, pod paží držel dřevěnou intarzovanou skříňku a nervózně si zapínal a rozepínal sponu svého drahého kožešinového pláště. „Milosti, musíte odjet co nejrychleji,“ naléhavě k němu promlouval jakýsi statný panoš, podle oblečení patřící také k nejvyšší společenské vrstvě. „Až se to tady spustí, tak nezůstane kámen na kameni,“ starostlivě až láskyplně mu položil ruku na paži. Urozený mladík se zachvěl jako zelektrizovaný přítelovým dotekem a beze slova ukazoval na skříňku. „Aha, chcete to někam schovat? Možná bych vám mohl pomoci. Pojďte za mnou.“ Panoš vešel do hradu, nemluvný mladík jej následoval, naši přátelé se za nimi vydali také. Ocitli se v útulné místnosti zařízené se vším přepychem jako pokoj pro hosty. V ohromném krbu plápolal oheň, postel byla vystlaná hebkými kůžmi, zdi zdobily obrazy rodové galerie Přemyslovců. V rohu se ztrácelo ve tmě točité schodiště určené pro služebnictvo. Nervózní mladík, jehož ušlechtilé, až zženštilé rysy nyní osvětloval oheň, krčil rameny a rukama naznačoval svému druhovi, že nechápe, proč ho zavedl zrovna sem. Trampové si uvědomili, že urozený mnich je němý. Urostlý panoš se nenechal zviklat ve svém počínání, přistoupil ke znaku stavební hutě a pootočil dvakrát doleva a dvakrát doprava vystouplým kamenem. Kámen odskočil a pod ním se objevila skrýš. Vložili tam skříňku, jistě obsahovala vzácný poklad, když jej chtěli zachránit za každou cenu, pak kámen zapadl do svého místa na zdi tak, že nikdo neznámý nepojal podezření. Oba mladíci se vroucně objali. Oči Němého byly zality slzami. Přitáhl si plášť úžeji k tělu a zmizel na točitých schodech. Panoš seběhl do zámecké kaple Svatého Michala archanděla, kde se vrhl na kolena,. zapomněl na čas, myslel jen na svého drahého přítele a vroucně se za něj modlil. Kéž by se mu podařilo utéct z obklíčení! Pojednou slyší z nádvoří hluk, výkřiky a pláč. Do kaple vtrhnou zbrojnoši, nesou mrtvé zkrvavené tělo, mnichovy jemné rysy jsou ztuhlé v masce plné hrůzy a děsu. Panoš se vrhne na tělo milovaného přítele, kradmo pozře prášek do té doby uschovaný v prstenu. Jed působí ihned, mladé tělo se v křeči vypne do oblouku smrti. Někdo křičí, jiný pláče, ale těm dvěma nikdo už nezabrání ve společném odchodu z tohoto slzavého údolí, dvě blízké duše vkročily společně za bránu věčnosti. Panoráma hradu se proměňuje, kdesi začnou výt psi, neomylní stopaři zmaru, na cimbuří se poprvé objevuje černý pes, věrný hlídač pokladu. Trampové slyší vyprávět zbrojnoše, kteří jej spatří na hradbách Bezdězu ještě mnohokrát, také čerti se tam prý zjevují, lomozí na třetím nádvoří. Na hradě prý straší.
Výjev se začne rozplývat, zdi hradu se rozpadnou v ruiny, postavy lidí se rozplynou, vypasený měsíc v úplňku shlíží na mladého vousatého muže v tmavěmodrém plášti, který nese louč a táhne za ruku bledou dívku. Trampové na sebe pohlédnou: „Tak přece to byl Mácha. A kdo je ta dívka?“ špitne Hezoun. Mácha přivleče roztřesenou dívku na opuštěný hrad, přinutí ji pokleknout, přikročí ke znaku, otočí dvakrát doleva a dvakrát doprava, vyjme ze skrýše skříňku, zmáčkne tajný knoflík a objeví se kniha vázaná v kůži a vykládaná polodrahokamy. Položí ji před vyděšenou milenku. „Márinko, přísahej na tuto posvátnou Knihu kouzel, žes mi byla věrná!“ zaburácí nesmiřitelným hlasem. „To nemůžu,“ špitne dívka. „Nevěrnice jedna,“ Mácha je rozezlen, mužská čest poraněna: „Jak jsi to mohla učinit?“ svírá ruku pevněji a pevněji kolem dívčího hrdla. Měsíc zalije modrým světlem ušlechtilou ženskou tvář. Rysy, tolik podobné Němému z předchozího výjevu, jsou pokřiveny strachem! Mácha se rozpřáhne a udeří milenku několikrát přes tvářochromenou hrůzou a strachem z rozhněvaného milence, přes tvář, kterou tolik miluje, pln zoufalství z nenaplněné lásky, celá staletí touží jeho duše pohltit ty jemné rysy, utopit je v sobě, pocit bezmoci je příliš silný na to, aby jej mohl ovládnout! Dívka se mu vysmekne a utíká po kamenech jak vyplašená srnka. Jdi si! Básník se skloní nad Knihu kouzel, chvíli listuje a pak pronáší zaříkávadlo: „Hache, pathe, mhu, když nebudeš má, pak nebudeš svá, nesmíš patřit jinému, proklínám tě k životu věčnému...“ Údolím se nese srdcervoucí ženský výkřik. Dívka právě vkročila do říše stínů. Mácha se chytne zoufale ze hlavu: „Co jsem to jen udělal? Prokletá kniha!“ S největším odporem vloží knihu zpět do skrýše, pečlivě zavře dvířka se znakem stavební hutě, posune si klobouk hlouběji do čela, aby ani jediná zapomenutá hvězda neviděla jeho slzy, a pomalu odchází. Na východě začíná svítat. Přátelé vidí na obloze protkané červánky pomalu se rozplývající výjevy z dalšího Máchova života, epilog jeho vztahu s mladičkou a prostou Lori, kterou mučí svou žárlivostí, uhrančivý básník umírá za podivných okolností v necelých šestadvaceti letech, takový talent a jakoby byl prokletý, pohřeb se koná v den plánované svatby. Milovanou Márinku přežil jen o několik let.
Rozcvrlikali se ptáci, snad chtěli zahnat noční chmury. Přátelé hleděli zadumaně jeden na druhého. Jejich životy a touhy se po staletí v minulých životech zaplétaly a gordickým uzlem byl ukrytý poklad, čarodějná kniha. Hezoun se náhle rozhodne. Přistoupí ke znaku stavební huti, otočí dvakrát doleva, dvakrát doprava. Kámen odskočí a uvnitř se objeví intarzovaná dřevěná skříňka. Hezoun ji vyjme a předá Bohémovi, oba se zachvějí, jakoby po nich sáhla smrt. Bohém zmáčkne tajný knoflík a objeví se nádherně zdobená kniha. Bohém ji nejistě potěžkává v ruce, pak ji v návalu náhlého popudu hodí do ohně. Ozve se rána, pak příšerný chechtot, nebe se rozčísne pekelným ohnivým bleskem. Kniha zmizí. Po nádvoří obklopeném ruinami slavného hradu se line strašlivý puch, nechutná připomínka dávných příběhů. Přátelé slyší harašení klíče, rychle se ukryjí v točitém schodišti a pak se nenápadně vmísí do první skupinky turistů. Při odchodu si dají velkou plzeňskou desítku, jen zasyčí v rozpálených hrdlech. Bohém se zamyšleně zadívá na své mírně zatuchlé ponožky: „Musím je alespoň vyprat, než si na nich pochutnám...“
Fakta a svědectví:
Na Bezdězu býval v minulosti vídán černý pes a čerti ztrpčovali život lidem v okolí hradu od nepaměti, jak o tom napovídají místní názvy Čertův vrch, Čertova věž, Čertova zeď. Hradní páni nechali zasvětit kapli Svatému Michalu archandělovi, který se proslavil statečností v boji s ďábli. Sami čerti se usadili ve věži u třetí brány a tropili hluk vždy, kdykoli se v kapli konaly bohoslužby. Také se zjevovali na cimbuří věže coby černí kohouti nebo kozli a děsili hradní posádku. (zdroj: Přehled hradních a zámeckých strašidel, Karel Březina, 2000, Brno)
Karel Hynek Mácha (1810-36) na Bezdězu rád pobýval. Jeho první láska byla dcera hajného Márinka Stichová. Její jméno se také objevuje v jeho próze Márinka, která vypráví příběh chudé, tuberkulózní dívky, nadané pianistky, a její brzké smrti. Máchova tvorba byla zjevením v tehdejších poklidných vodách české literatury, byl všestranným umělcem, hrál divadlo, maloval. Náruživost Máchovy povahy se promítla i v jeho vztazích, hlavně s Lori Šonkovou, kterou ovládal a tyranizoval, jak vyplývá nejen z dobových svědectví, ale i z jeho deníků..
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
