Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věštba kouzelníka Žita

23. 10. 2008
 
Věštba kouzelníka Žita 
 
Zatuchlou podzemní chodbou spoře osvětlenou loučemi kráčel mnich. Strážce zpozorněl: „Heslo!“ vybafl na neočekávaného příchozího. „Ora et labora,“ odvětil pokojně mnich. Strážce se upokojil jen částečně: „Co tu pohledáváš?“ „Mám příkaz od arcibiskupa na převzetí vězně,“ mnich odpověděl melodickým uklidňujícím hlasem. Strážce zkoumal nedůvěřivě listinu s přivěšenou pečetí: „Bylo mi řečeno, že odtud živý nevyjde. Je prý příliš nebezpečný.“ „Proto ho převážíme v noci. Podle rozhodnutí Jenštejna má být umístěn na bezpečnější místo. Připrav vězně k transportu a nezapomeň mu zavázat oči,“ mnichův hlas zněl vemlouvavě, jakoby stál na kazatelně. Strážce se podíval špehýrkou, zabručel si pod fousy: „Snad ten převoz přežiješ,“ a už rachotil ohromným klíčem v zámku, vkročil dovnitř a překvapeně zjistil, že vězeň ho očekává. Z kouta na něj hleděly temné nebojácné oči zasazené do pohublé mladé tváře. Tělo nesoucí stopy mučení bylo jen zpola zahaleno do potrhaného mnišského hábitu. „Trochu se projedeš,“ poznamenal spíš pro sebe strážce, zbavil vězně koule na noze a pečlivě mu svázal ruce za zády. Pak vytáhl z kapsy roztřepaný šátek nejasného původu a zavázal mu oči. „Můžeš si ho převzít, mnichu.“ Při slově „mnich“ se vězeň zachvěl. „Půjdeme,“ melodický mnichův hlas měl na vězně zázračný účinek, celý se narovnal, ožil, jako by ho polili živou vodou. „Uhlídáš ho, viď?“ staral se strážce, kterému neušla změna ve vězňově chování. „Bez obav, doprovází ho eskorta,“ odvětil mnich bezstarostně. Za chvíli už ozvěna jejich kroků vzdáleně duněla chodbou. Venku vstoupili do přistaveného kočáru, vojáci měli příkaz je doprovodit za město a pak se vrátit.
     Byla sychravá dubnová noc léta páně 1382. Kočár kodrcal po výmolech špatně upravené cesty, svítilny na bocích se houpaly v nebezpečných křivkách, jejichž krajní polohy v blízkosti kočáru dovolovaly mihotavě osvětlit erb na dveřích. Ledňáček ve věníku. Jen nemnozí věděli, že patří mladému králi z rodu Lucemburků. Muži uvnitř mlčeli, ale bylo to ticho těhotné slovy, vězeň měl sundaný šátek a rozvázané ruce. Když se vojáci konečně obrátili k návratu a dusot jejich koní pozvolna dodýchával za posledním zákrutem cesty, padli si muži v kočáru do náruče. „Jak jsi to dokázal, Václave?“ mladému vězni horečně žhnuly oči, „byl jsem přesvědčen, že na té kupce zapáchající slámy zaživa shniju a už jsem obracel své myšlenky k Bohu.“ „Máš mocného ochránce, Žito, za chvíli ti ho představím. A také bratři pomohli,“ mnich držel vězňovu ruku pevně ve své, jako by se jí už nikdy nechtěl vzdát. „To, co ty umí málokdo. Pro ně jsi nebezpečný a pro nás cenný.“ Mladík se otřásl: „Ani mi to nepřipomínej. Od té doby, co jsem svoje schopnosti objevil, začalo mi peklo na zemi. Už bych se k tomu radši nevracel.“ Muži ztichli, jejich myšlenky se rozeběhly na všechny strany jako stádo bujných koní. Kočár přejel na lepší cestu, kamenné město osvícené mámivým svitem loučí otvíralo poutníkům svou pohodlnou náruč plnou marnotratných lákadel a příjemných hříchů, hladina řeky odrážela mihotavě třpyt měsíce, věčného pasáčka hvězd. Bývalý vězeň Žito se zhluboka nadechl: „Praha! Dýchám její zatuchlý vzduch jako bych pil vodu ze studánky. Stýskalo se mi po ní, po té zvláštní magické kráse, která mě povznáší i drtí zároveň! Rozdírám si srdce až do krve o hroty jejích věží, ztrácím rozum v jejím lákavém klínu. Doupě neřesti i duchovní pupek světa. Práh do jiného rozměru. Oni to vědí, Václave, a chtějí sevřít její srdce do svých špinavých pracek,“ náhlá zpověď se řinula z úst mladého muže zcela bez zábran. Zdálo se, že důvěra Žita k osvoboditeli je bezmezná.
    „Pokusíme se je zastavit,“ pevně prohlásil druhý mnich. Jeho mužně zastřižené vousy s bradkou  ostře kontrastovaly s mnišskou kutnou. „Myslím, že jsme na místě,“ prohlásil při pohledu ven. Kočí vjel do měšťanského dvora v centru Prahy a muži vystoupili. Žito zaznamenal proti stříbřité obloze tmavý arkýř, jehož kamenné ornamenty vypadaly, že každým okamžikem obživnou. „Mistr Parléř je Bohem nadaný stavitel, však ho za chvíli uvidíš,“ prohlásil Václav, když viděl přítelův zájem o nezvyklé dílo. Muži vešli do rozlehlého domu, kde bohatství si podávalo ruku s vkusným přepychem. Ve velké místnosti ne nepodobné sálu přecházelo asi čtyřicet mužů, stoly se prohýbaly lahůdkami, jichž většina zúčastněných ochutnávala po způsobu lidí, kteří žijí v nadbytku, tu ďobli, tam ochutnali, tuhle si uždíbli malý kousínek. Žito byl překvapen, avšak ne ohromen, život ho poučil o pravé hodnotě věcí natolik, že okázalé bohatství jej ani neomračovalo ani nesvazovalo. „Kdyby nás tak viděli Psi páně,“ žertovný tón vypovídal o neuvěřitelné síle ducha, uvážíme-li, že jej dominikáni několik týdnů vyslýchali a podrobovali mučení všech stupňů, „to vypadá na nějaké tajné bratrstvo. Kde to jsme?“ „V domě mincmistra Martina Rotleva,“ druhý mladý muž si právě s mírnými obtížemi svlékal přes hlavu mnišskou kutnu, pod kterou měl drahý kabátec s vycpanými rameny z nejjemnějšího brokátu, módní upnuté punčochové nohavice mi-parti, pravá novice zářila zeleně a levá žlutě, to vše doplněné hedvábnou košilí se zlatými knoflíky, na nichž byl znak ledňáčka. Ostatní hosté mu vyjadřovali samozřejmou úctu určenou pouze vyvoleným. Přistoupil k nim chvatně obtloustlý mladý muž: „Vítám tě mezi námi, králi. I tvého hosta, neboť tvůj přítel je i naším přítelem. Mohu tě pořádat o zahajovací řeč?“ „Král? Ty jsi král?“ Na zbědovaném oduševnělém obličeji mladého mnicha svítilo tisíce otazníků, jeho úžas byl tak opravdový a nepředstíraný, že se král Václav dal do smíchu: „Vidíš to, Martine,“ obrátil se k hostiteli, „moje převleky jsou tak dokonalé, že ani moji příznivci netuší, kdo jsem.“ Podrbal se za uchem: „Víš, jaký mám odpor ke všem oficialitám. Zahaj naše setkání sám, mne můžeš představit jako tichého společníka. Vysvětli prosím vizi uspořádání tajného Bratrstva Božího těla se znamením obruče s kladivem uprostřed visícím, i když mnozí již prošli zasvěcením u templářů, odpusť jim to pán Bůh. Nezapoměň objasnit významné postavení kaple Božího těla jako geometrického středu mezi kostely celé Prahy. Naše matka měst je pupkem světa a my jsme, zdá se, našli její střed, vchod do jiných světů.“ Král se rozohnil a najednou se celý proměnil, ten tam byl zemitý a poněkud pasivní muž, teď přišel vizionář, toužící vysvětlit do puntíku svoje záměry, jejich skryté dimenze. „Důležité je, že se tam vzájemně propojují silová pole, proto v tom dřevěném kostelíku nechával už můj otec Karel, z boží milosti král český a císař římský, o Velikonocích vystavovat relikvie a říšské korunovační klenoty, v tajemné hvězdicové kapli se vše nabíjí netušenou silou. Naše společnost chce vybudovat místo nevyhovující dřevěné kamennou stavbu. Kéž nám hvězda září na dalekou cestu. A tady můj přítel Žito, může být užitečný, jeho nadání je promlouvat s paralelními světy a zaměňovat různé druhy síly. Právě jsem ho zachránil ze spárů našich přemilých dominikánů, pro které je čarodějníkem nejhrubšího zrna, což jim nebránilo v tom, že chtěli zneužít jeho teprve nedávno objevených schopností ve svůj prospěch. Myslím, že ctihodný arcibiskup Jenštejn si právě teď rve zbylé vlasy z hlavy.“ Z krále teď vyzařovalo nakažlivé živočišné veselí, dokonce i Žito se musel chtě něchtě usmát. Kolem živě gestikulujícího krále se mezitím utvořil hlouček se zájmem naslouchajících, na závěr jeho řeči se strhl spontánní potlesk, posluchači  ocenili, zjevně bez falešného patolízalství, králův projev. „O tvarových zářičích a výměně síly na různých úrovních věděli i templáři,“ prohlásil jeden z nejblíže stojících měšťanů. „Však nás také papeženci zlikvidovali, vzpomeňte toho smutného konce,“ ozval se druhý, podle oblečení šlechtic, „kdoví, jak skončí toto tajné sdružení. Třeba se pro nás už někde zapaluje pěkná hranice suchého smrkového dřeva, i když máme mezi sebou krále. Zlo a beznaděj vstoupily ruku v ruce širokými branami požitkářství a přepychu přímo do lůna katolické církve. Hlava a údy její jsou už zachváceny, dva papežové vzájemně se uvrhující do klatby dokončí pád této bohulibé instituce.“ „Na univerzitě se objevují názory, že církev se musí zevnitř očistit, reformovat. Slyšeli jste už kázání Mistra Matěje z Janova? Papež prý své ovečky stříhá místo aby je pásl!“ mladíček s vousem sotva odrostlým celý žhnul, aby vysvětlil, v čem by tkvěla podstata očisty církve.
     Vtom se zraky všech stočily na Žita. Zíral daleko přes hlavy přítomných, zorničky rozšířené, dech zrychlený. Když promluvil, jeho hlas zněl dutě a cize.
 
      Král zažehne pochodeň
      vbrzku chytí celá zem
      kněží hoří na hranici
      v kapli Hvězdy vidím svíci
      papež křížem hrozí Čechům
      kalich hoví lépe rekům
      a v těch nových poměrech
      oheň vzplane v klášterech
      Ukradené duše předků
      v celém světě podle svědků
      změní víru našich dědů
      všude kolem plno zvědů
      Vzácná Bible králova
      dřív než bude hotova
      u nepřátel kdesi leží
      co se chlubí cizím peřím
      Okny těla proletí
      vzpurných Čechů prokletí
      hlavy skvělých nabodeny
      nehledej v tom úskok ženy
      Dlouhé tři desítky let
      v zápasech se zmítá svět
      naše země oloupeny
      jak po porodu lůno ženy
      vojáci pořádají hody
      do pekla širé vedou schody
      chrámy místo odpustků
      anděl strážný na můstku
      V prastarém průsečíku cest
      rozkvete zas matka měst
      její tajemná magie
      zasvěcence vtahuje
      dobro a zlo ruku v ruce
      jak beránek na opuce
      zemi vládnou cizáci
      Češi zbudou na práci
      Další válečná běsnění
      tvář mé země promění
      síly mrtvých spojí se
      a hlavy zrádců na míse
      přinesou zemi místo klidu
      bázeň a duchovní bídu
      Boha se zřeknou veřejně
      však duše křičí Nedej mě!
      Zas čarodějnické procesy
      to strana lidu vládne si
      Zazvoní klíče bojovně
      pryč s harampádím, do ohně!
      Běs mamonu prohání
      i skřítky schované ve stráni
      Opakovaná zrození
      násilí v lásku promění
      podmínku mám nevinnou
      boj za pravdu jedinou
      myšlenky jsou kameny
      ke stavbě ráje na zemi
     
V místnosti se rozhostilo ticho, přerušované staccatem namáhavého dechu mnicha. Slova jeho věštby vířila v myslích přítomných jako hvězdné roje a zažehovala nevlídné obrazy budoucích dějů. Sekretář přinášející zakládající listinu nově se rodícího tajného sdružení zůstal stát napůl cesty s otevřenou pusou jako Lotova žena, jen přivěšené pečetě se mu ve ztrnulých rukou bimbaly v nečekaném protipohybu. Děs z marnosti jejich počínání padl jako stín do myslí shromážděných mužů, z nichž mnozí patřili k předním osobnostem království Koruny české.. S nadějí si opakovali poslední šestiverší, byli si vědomi, že jej chápou jen zčásti, a doufali, že zbytek záhadného proroctví nebude tak hrozný, jak na první pohled vypadá. „Král zažehne pochodeň, vbrzku chytí celá zem...“ uměli vyložit docela dobře, vždyť sami chtěli přispět ke zvýšení duchovní prestiže českých zemí postavením magické kamenné kaple na tajuplném středu města i světa, ale proč by měli hořet kněží na hranici a proč by měl papež hrozit křížem Čechům, to si nedovedli představit ani nijak vysvětlit.
     Po chvíli se ozval Martin Rotlev: „Bible pro tebe, králi, byla dodnes mým největším tajemstvím před tvojí výsostí. Ještě uplyne hodně vody ve Vltavě, než bude hotová, ale už teď ti mohu slíbit, že bude nádherná. Vůbec se nechci smířit s tím, že by měla být jednou zcizena, to snad raději zastavím veškeré práce s ní spojené,“ zakončil hostitel se značnou dávkou hořkosti. Všichni pohlédli na mladého krále. Byl pobledlý, nepřítomný pohled svědčil o hlubokém vnitřním rozpolcení, v jeho dosud celistvé osobnosti praskla jakási tajná strunka, neviditelná hráz, jejíž spoutané vody se počaly s velkou silou vylévat z břehů. Po dlouhé chvíli se ztěžka nadechl a pomalu promluvil, jakoby jej někdo postrkoval: „Máme v rukou nejen naši přítomnost, ale i budoucnost. Láska mocně prohřívá zkřehlá srdce. Třeba se nám podaří sudbu změnit nebo alespoň posunout k lepšímu. Nebo našim potomkům. Zapíšeme ji, aby věděli, co se podařilo a co ne, jakým směrem jsou vrátka do nebe otevřená a kudy vede cesta do pekel. Až se naše přítomnost stane minulostí, získají naši synové a vnukové částečně klíč k poselství Žitovy věštby, protože uvidí, co a jak se již naplnilo na vahách osudu. Až se jednou oni dožijí závěrečné, snad šťastnější fáze předpovědi, budou poučeni, kudy dál, aby se historie jejich pradědů neopakovala a aby se vyplnilo i to dobré.“ Obrátil se ke Žitovi: „Slyšeli tohle i Psi páně?“ mnich kývl nepatrně hlavou. „Tak to se nedivím, že tě div neutloukli. Mají v rukou mocnou zbraň, i oni by jistě rádi pozměnili osud, ovšem jinak než my. Určitě informovali i arcibiskupa. A generálního vikáře. Uvidíme, jaké zvolí prostředky. Kdybychom tak věděli, jak tohle všechno dopadne...“ A král ovinul paži kolem Žitova vyhublého krku, odtáhl ho směrem ke stolu a nalil oběma plné poháry mělnického vína.
 
Epilog:
Král Václav se po vyjevení nepříznivé věštby začal měnit, neunesl její tíhu a propadal více a více alkoholu a nepředvídatelným záchvatům vzteku. O více než deset let později král při jednom takovém záchvatu způsobil, pravděpodobně při mučení, smrt generálního vikáře Johánka z Pomuku, známého později celému křesťanskému světu jako světec Jan Nepomucký. Jen několik zasvěcených vědělo, že takhle se projevuje zoufalství vladaře nad neblahou věštbou, mocný král, vychovávaný svým otcem Karlem IV. k víře v předurčenost své vladařské role, se stal králíčkem, který nezmohl nic proti předpovědi a neblahým okolnostem, jeho duchovní „třetí oko“ ho nenechávalo na pochybách, že se věštba naplňuje, ať proti ní bojuje nebo ne. Zlo stále převládalo nad dobrem, byl bezmocnou hříčkou v rukách osudu, pocit slabosti ho vyhnal ven, do lesů, jeho shovívavost vůči kritikům církve vycházela z jasnozřivého poznání budoucnosti, jeho neschopnost aktivního odporu měla základ ve fatalistickém přesvědčení, že je to jedno, ve hvězdách je stejně vše předurčeno. Roku 1383 daroval pražské univerzitě dům, který získal darem od Martina Rotleva, dnešní Karolinum. Roku 1403 vložil do rukou tehdejšího rektora, mistra Jana Husa, i kamennou kapli Božího těla a trnové koruny, kterou vystavělo tajné bratrstvo Obruče. Schválil Kutnohorský dekret, jímž významně posílil vliv českých učenců na univerzitě. Snad očekával, že myšlenky moudrých mohou spasit jeho zemi a odklonit ji od dráhy předurčené osudem. Dožil se chvíle, kdy vzplanula hranice s kněžími, mimo jiné s Janem Husem a Jeronýmem Pražským.
    Ani Žito proti králově bezradné apatii nic nezmohl, přestože se stal královým nejbližším rádcem a díky svým paranormálním schopnostem i mágem, lidově řečeno kouzelníkem. Zápis věštby se ztratil. Podle nejpravděpodobnější verze ji sprovodil ze světa sám Žito, aby její síla nemohla negativně ovlivnit další panovníky.
    Přestože se král Václav historicky znemožnil jako slaboch a budižkničemu, v lidovém podání, které čerpá ze spodních proudů našeho nevědomí, je s láskou vnímán jako vlídný a laskavý král se srdcem na pravém místě. S žádným jiným českým králem se nepojí tolik lidových pověstí, které vyprávějí o lidské podobě jinak nedostupného krále, jak chodil v převlečení mezi lid a trestal bezpráví a o veselých kouscích kouzelníka Žita. Tak ho také zachytil ve Starých pověstech českých Alois Jirásek. Bibli obdržel Václav od Martina Rotleva jako dar ke svatbě s druhou manželkou Žofií.
     Čas se naplnil podle Žitovy předpovědi, mnoho vichrů zla a zoufalství se přehnalo nad českou kotlinou. Na dnešní české vlajce je vetkáno heslo „Pravda a láska vítězí“, jak Žito předpověděl. Teď je řada na nás.

 

Copyright © 2008, Kitty AB

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář