Jak zabydlet tmu (prolog)
19. 10. 2008
Jak zabydlet tmu (prolog)
Jedním z nejužitečnějších severských receptů je návod na to, jak zabydlet tmu. Tisícileté zkušenosti v této oblasti přinášejí plody. Ne že bychom se přestali tady na severu bát tmy. Ne že bychom ji porazili. Ale stala se nám známým protivníkem, o němž víme své, některé její fígle jsme prohlédli skrz naskrz, jiné jsou pro nás nepochopitelné, další nám vyloudí někdy i úsměv na tváři, i když je to úsměv nevědoucích slepých bláznů.
Tož, ten báječný recept. To se vezme hromada okenních lampiček, kupa svíček a stolních lamp, mnoho rozličných venkovních svítidel, solárních i elektrických, nezapomene se na dřevěné nebo kamenné troly s příručními lucernami, vše se dohromady zakvrdlá a rozstříkne po krajině, do té doby plné nehostinné tmy husté jak kaše pekelníků, nevlídné tmy pradávných severských duchů, hlubokých lesů, záhadných skřítků a všudypřítomné vlezlé zimy. Jako bychom chtěli stáhnout nebe k nám na zem, statisíce blikajících hvězd označuje lidské planety a rodinné hvězdy, tady večeří rodina Peterssonů, tamhle se hádá rodina Dahlströmů a tam, u toho malého žlutého světla se rodina Svenssonů raduje z čerstvě narozeného miminka, všechno to září do tmy poselstvím o člověku, tady jsem já, podívejte, jak jsem zabydlel tmu! Jak jsem osvětlil černočerná zákoutí, která do té doby nikdo nespatřil! Jak jsem nasvítil svůj příbytek i jeho okolí! Můžu si udělat pochvalnou čárku, neboť jsem vymazal kousek tmy!
Severská tma je ještě tmavější a neproniknutelnější než naše obyčejná středoevropská, česká tma, která i ve spánku vydechuje blízkost druhého člověka, jehož teplo rozpouští černé krystalky tmy do snesitelné podoby ladovské tmy, zabydlené bytostmi tak notoricky známými jako jsou hejkal, vodník, čert, divoženky a bludičky. V hloubce skandinávské tmy je obsaženo jakési pradávné strašlivé tajemství, neohraničená samota, pekelné reje neznámých sil a ještě cosi, pro co zatím nenalézám slov.
V zimních měsících je jí tady na severu tolik, že s ní lidé musí bojovat, aby přežili. Na dalekém severu je tma celé dny po mnoho týdnů, trochu jižněji, tak asi na úrovni Stockholmu, se v deset rozednívá, slunce se z posledních sil vyškrábe na nebeskou hrazdu, pak dlouho sípavě oddechuje a už v půl třetí si zimničně přitahuje cípy svého tmavě modrého nebeského pláště posetého hvězdami. Bratříček Měsíc mu sekunduje celé dny na obloze. Jenže tmu nelze zastrašit, ani odvézt, vykopat nebo zavřít, tma si prostě je a jako satanské mléko se rozlévá nejen po našich domech, ale i po našich duších, plíživě zakrývá světlé a radostné myšlenky, jako chlupatá čertovská deka přikryje naše naděje a plány. Jen ztuha rozhýbáváme zkřehlá těla, kráčíme pomalu, ztěžka, co noha nohu mine. Jsem to opravdu já nebo jde po zabláceném chodníku můj stín? A ten morous odnaproti, to že je můj usměvavý soused, který v létě každé ráno křepce vyběhne na ranní procházku a neopomene mi přes plot oznámit, že už se mu urodila rajčata nebo rozkvetly popínavé růže? Zakaboněné masky plují v šeru kolem mě a zvednout koutky k úsměvu vyžaduje nadlidské úsilí.
A přesto se tady my, lidé severu, setkáváme, v zimě mnohem více než v létě. Slavíme spolu svátek Svaté Lucie, propadáme obžerství na vánočních hodech u švédských stolů, vyrábíme spolu vánoční drobnosti, zpíváme sborové písně, dokonce se navštěvujeme i na Štědrý den. Tvrdohlavě zabydlujeme tmu nejen příjemnými a hlavně svítícími věcmi, ale i blízkými i vzdálenými známými, jejichž duše planou ve věčné tmě jako pochodně a osvětlují i naši cestu. Ano, u nás na severu je zřejmé, že na začátku všeho byla tma. Tma jako prazáklad všeho. Ne nějaká řiďoučká břídilská tma, jakou zná většina z nás z měst, ale pořádná tma hustá jako kolomaz, netečná a nekonečná, neboť jí chybí protiklad, světlo se má teprve zrodit. Dodnes mluvíme o „světlu poznání“, o „světlonoších“, o lidech „planoucích“ pro nějakou myšlenku, o „světlých okamžicích“ svého života. Světlo je pro nás veledůležitou hodnotou, ze tmy máme respekt. Světlo je pólem, ke kterému bychom chtěli směřovat, zatímco ve skutečnosti se pravděpodobně blížíme k věčné tmě.
Ano, máme tady na severu zkušenosti s tmou, s tou opravdovou i s tou v našich duších. Třeba filmy Ingemara Bergmanna, to jsou studie tmy v nás, Lesní jahody, Ovoce stromů rajských jíme, Scény z manželského života, to je lidská tma v různých podobách jen nepatrně nasvícená geniálním světlem umělce, který chce, abychom si vše ostatní domysleli.
Severská tma je zatím zabydlená jen řídce, lampy v oknech září ve stejnorodých řadách na sídlištích i ve výstavních vilových čtvrtích, ba dokonce i na samotách vytváří jejich osamělé světlo neskutečný pohádkový opar, všichni se ze všech sil snažíme zútulnit tmu. Tu skutečnou i tu druhou, velkou neznámou, tmu neprobádaných světů. Snad je zákonité, že Nobelova cena různým badatelům v mnoha oborech lidské činnosti je udělována u nás, na severu, málokdo dokáže ocenit světýlko v tmavé pustině lépe než Seveřané.
Lidé s černou nitkou tmu kradou, schovávají ji do svých duší, aby nebyli na černém pozadí dějin tolik vidět, hromadí si ji do připravených pytlů, z kterých ji pak sypou na obyčejné lidi, například v podobě seriálů, kde středobodem všeho je násilí pro násilí, tak jako kdysi bylo umění pro umění. Cílem těchto mágů tmy je, aby se i ostatní od tmy umazali, čím víc začerněných, tím lépe. Když vyjde slunce, zalézají zloději tmy do tmavých děr, ale běda, překryje-li slunce mrak nebo se dokonce setmí. To pak provádějí slavnosti svěcení tmy. Jejich černé divadlo je pro ostatní velkou neznámou, vždyť diváci doopravdy vidí je výseky skutečnosti a zůstává jim utajeno, co se doopravdy děje na scéně.
Tma je nezbytná, chceme-li ukázat sílu světla. Den střídá noc bez lidského přičinění a to je příjemná jistota. Na otáčení se kola osudu lidských dějin však nějaký vliv my, lidé, máme. Pojďme tedy zabydlet tmu tak, aby nám už nikdy nikdo kromě pana Srnce nemohl hrát černé divadlo! Odhoďme strach z lític noci a posviťme si na ně. Protože světlo nesnášejí, zalezou si do tmavých koutů, tam ať si s pánembohem zůstanou. A my si zahřejeme prochladlá srdce u ohně poznání, kde budeme společně přikládat polínka tolerance, soucitu a pochopení. Ta vatra obyčejného lidského přátelství by mohla být vidět až z měsíce...
Copyright © 2008, Kitty AB
Náhledy fotografií ze složky Švédská krajina
Komentáře
Přehled komentářů
tak jsem si tu nádherně početla,smutné bylo psaní o tatínkovi,ale to už tak bývá-jste asi skvělá-no určitě,neznám ale přesto chválím- www.lupa.vesele.info
pozdrav
(kleinice, 18. 12. 2008 5:44)