Jdi na obsah Jdi na menu
 


Leží Česko v Africe? (třetí kapitola)

21. 10. 2008

Leží Česko v Africe?

Na kole tady jezdíme všichni. Je to levné, ekologické a díky rovinaté krajině celkem pohodlné. Abych byla přesná, kdyby to nebylo levné, tak by asi většina obyčejných cyklistů přesedlala na jiný dopravní prostředek, tedy ta ekologie nám z toho vylezla jaksi mimoděk, ale to neznamená, že bychom se tím nemohli pochlubit. Kola se tu prohánějí všelijaká, nejméně je trekingových, nejvíce obyčejných, mnohdy obstarožních, rezivějících kol s nákupními košíky na předním kole. Drahá kola se občas kradou. Nevyplatí se mít něco lepšího než ostatní.

    Drandím na kole do obchodu, potřebuji rychle nakoupit pár věcí, v deset hodin mi začíná výuka. Kolo odstavím do připraveného podstavce, pečlivě je zamknu, popadnu nejbližší košík na kolečkách a jedu. Ach jo, zase tady něco přestěhovali. Marketingoví hošíci vykazují svoji činnost především stěhováním zboží z jedné strany prodejny na druhou. Při hledání chleba, sušenek a petržele v květináči vymýšlím pro ně hrozné tresty. Zavřela bych je v bludišti, které bych každou hodinu měnila, aby při bloudění poznali, jak se my, zákazníci, cítíme. Jako při pokusu s bílými myškami. Taky si teď připadám jako pokusné zvíře, když na potřetí najdu police s chlebem. Asi jsem při marketingovém testu inteligence neuspěla. A abych nakoupila něco navíc, na to už vůbec nemám náladu. Otráveně si stoupnu do fronty k pokladně, která je zároveň přepážkou poštovních služeb. Potřebuji odeslat do Čech malý balíček. Několik zákazníků ve frontě drží v ruce dopisy, jiní třímají doručenky na poštovní zásilky, většinou posunují také své košíky s nákupem. Paní pokladní markuje zboží a zároveň vydává balíčky a prodává známky, její odbarvené vlasy trčí co chvíli bezradně do prostoru, zdá se, že poštovní služby nesjou její šálek čaje, stále něco hledá, někam telefonuje a zkouší naši trpělivost. Když konečně dojde řada i na mě a já prohlásím, že chci poslat zásilku do Čech, paní si pošoupne brýle na nose a chvíli na mě nevěřícně zírá, jako bych ji právě požádala, aby udělala na pultě stojku. Pak přejde ke svému přehledu zemí, umístěnému nad poštovní pokladnou, a mrmlá si pod fousy: Česká republika, to je někde v Africe, že? Dlouho si ověřuje, že tato neznámá země leží v Evropě. Inu, já si také nejsmem zcela jistá, kde leží Botswana a kde Uganda a pletu si jednotlivé americké státy. Odcházím s hlavou sklopenou a přemítám, jak je možné, že v této zemi nikdo nezaváhá při určování zeměpisné polohy Rakouska, které má méně obyvatel než Česko, menší území a leží ještě o něco dál.

    Je půl desáté, konečně se začalo pomalu rozednívat. Šlápnu do pedálů, mám to do školy asi dva kilometry přes město, čas se žene přese mne jako splašené stádo koní. Na přechodu nemají cyklisté přednost, musím zastavit, auta mě nevšímavě míjejí, každý má svých starostí dost, konečně mezera, kam se můžu protlačit, ještě zahnout kolem hřbitova, okem pohladím smuteční břízy, jejich obnažené větve splývají až k zemi jako smutný závoj vdov, na hřbitově bliká spousty svíček, které se snaží ze všech sil zabydlet tmu vzdálených světů, vypadají přízračně v ranním mlžném listopadovém oparu, mám chuť tam vkročit a nadýchnout se odrazu neznáma, ale nemám čas, rychle kolo zaklínit do podstavce, zamknout a vyběhnout dvě patra v moderní budově s klimatizací, která je všude slyšet, podbarvuje naši výuku jako moře vzdechů a – proč to nepřiznat – trochu nás znervózňuje. Moji spolužáci jsou již na svých místech, ale notoričtí opozdilci tmavé pleti ještě nedorazili, s učitelkou jsem se srazila ve dveřích, vlekla s sebou vozík plný knih a opravených písemek. Pomohla jsem jí s nákladem přes práh, automaticky jsem se nabídla, její užaslý výraz mě přesvědčil, že jsem zase šlápla vedle. Samostatnost, to je motto seveřanů, od nikoho nečekej pomoc, spoléhej jen sám na sebe, to by se mohlo vytesat do místního mramoru a zavěsit nad vchod do školy.

Copyright © 2008, Kitty AB

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář