Ráno
Zívám jako hroch a hrabu se z postele, nemotorně, ospale, brblám si polohlasně nereprodukovatelná slůvka, nenávidím svět, který vynalezl budík, přesto mě tmavé ráno přijme do své náruče jako shovívavá matka rozmrzelé dítko. Plouhám se po domě, zakopávám o pohozené věci, připravuji snídani pro svou rodinu, vajíčka na tvrdo s topinkou, k tomu nakrájet mrkev, uvařit čaj a kávu, rituál mě uklidňuje, nespravedlnost časného ranního vstávání je vyvážena pocitem domova, jsem jeho tvůrcem, to mě smiřuje s černočernou tmou, do které jsem byla nemilosrdně vržena z hlubokého spánku. Zabydlím si ten štipíček tmy, který mi byl přidělen Hlavním polírem, myslím si zarputile a drhnu zaneřáděné umělohmotné prostírky, kde ulpěly zbytky od včerejší večeře. Ještě zatopit v kamnech, klečím jak u svatého přijímání a jsem odměněna, teplo se štědře rozlévá po místnosti, teplo - přítel světla a můj. Zapálím svíčky, celkem levné a přitom účinné bojovníky proti tmě, jejich měkké mihotavé světlo vytváří iluzi pohádky, podívej, tamhle v rohu zírá drak s mohutnou hlavou, vedle se chvěje princezna, ajaj, kdopak to kluše v druhém koutě pokoje, to je jistě princ s vytaseným mečem, a na stropě se třepotají dušíci, vždyť máme dnes Všech svatých...
Teď je vše připraveno, aby i ostatní členové rodiny mohli vstát. Ještě několikrát pozdravím Slunce, které je mi momentálně nevěrné a prohání se na obloze kdesi daleko u protinožců. Pak jdu probudit teplý uzlíček pod zdrchanou peřinou, můj človíček svádí každou noc boj s přikrývkou, někdy ji má až za uchem, jindy na zemi, jako když budím kotě, protáhne se, mňoukne, převalí na druhý bok a zase usne. Tak drhnu kotěti hřbet, pěkně tam a zpět, prohřívám důležité dráhy třením, uzlíček slastně broukne ze spaní. Tak a teď. Rázně sejmu peřinu a tělíčku je náhle zima. Oči zaklapou ospalými víčky jako kastanětami, růžová pusa zívá, k vědomí se konečně prodrala informace o tom, že je ráno. Sametové packy se chvějí chladem. Usedám na postel a nastavuji človíčkovi záda. Tak nasedni, jinak ti ujedu. Drrrrr, drrrrrr, napodobuji dovádivě zvuk motoru, ale nevím, zda to zrovna teď moje děťátko ocení. S nohatým, trochu třaslavým nákladem doputuji na záchod, kde teprve se naše holčička probouzí. Kdepak za světla! Ve tmě, jen sem tam prošpikované žlutým světlem z kuchyně, si tře opuchlé oči, mohutně zívá a přichází k nám, na tento svět, z nedozírných dálek snů. Dnes mi právě vykládá, co se jí zdálo, protože později už vše zapomene.
- A mami, víš, co se mi zdálo?
To je řečnická otázka. Samozřejmě nevím. Ve snu jsme každý za sebe.
- Lítala jsem ve vzduchu na takovém stroji, který poháněli motýli. Vznášela jsem se vysoko nad zemí, viděla jsem z té výšky i naše město. Vypadalo jak malá tečka v moři šedi.
- A nebála ses létat?
- Já nevím. Asi ne. Ten pocit byl báječný. Odpoutat se od země a letět...
Do kuchyně, plné teplých poskakujících stínů, přijde už úplně probuzená. Hrne se ke stolu, skoro jí závidím tu samozřejmost, s jakou očekává, že na stole bude snídaně a zapálené svíčky.
- Jak to, že je tady ta svíčka navíc? ptá se s plnou pusou.
- Ta je za dědu, víš, dnes jsou Dušičky a my, živí, bychom neměli zapomenout na své blízké, co už tady nejsou. Trochu se mi třese hlas, je to teprve rok, co tatínek odešel, ani jsem u něho v té chvíli nebyla, odjela jsem jako každý rok po letních prázdninách a pak už jsme se neviděli. Jedno z důležitých světel mého života zhaslo a tmy v mém životě přibylo.
Můj muž zdusal po schodech dolů a šlápl na nohu psovi ve žlutém oblečku do deště, který poslušně začal zpívat: „Singing in the rain,...“ a dovádivě vyhazovat nožkou do rytmu. Muž i dcerka si notují, někteří (muž) dokonce do rytmu poskakují. Oblíbená zábava mé holčičky a jejího tatínka, opravdu nevím, kdo z těch dvou si víc vychutnává ten bizarní ranní tanec v předstíraném dešti. Ano, nejlepší je si v dešti zazpívat, netřeba smutnit, že prší. Pohled z okna mě ubezpečil, že pes nelže, vozovka byla hladká jak sklo a ve světle pouličních lamp se spouštěly dolů provazy dešťových kapek, natěšené na setkání se zemí, kterou už tolikrát objaly, aniž se toho prolnutí nabažily, tolikrát se vcucly do kypré hlíny, aby se pak zase nechaly vytáhnout na oblohu s fascinující lehkostí. Kapky jsou docela náruživé cestovatelky, napadlo mě, třeba si vyberou pokaždé jiné místo, kde spadnou, tam, kde ještě nebyly, poznávají nové kraje a přitom jen tak mimochodem znovu a znovu zavlažují zemi... Hned mi bylo lépe, koloběh mě uklidňuje, stejně jako rituály.
- Jé, já jsem zapomněla si napsat úkol! volá dcerka. Mám napsat sedm slov, která jsme dostali ve škole, tak, aby to bylo správně. Popadne první papír, který jí padne pod ruku, já jen doufám, že to není ten papírový pytlík od rajčat, a píše levou rukou svým úhledným tiskacím písmem sedm krátkých slov.
- Mamííí.... jak se píše sjuksöterska? ptá se moje kotě s představou, že máma ví všechno. Neví. A stydí se, že neví. I když nemá za co, učí se teprve druhým rokem. „Víš co, podíváme se do slovníku,“ navrhuji kompromis a jsem vděčná, že jej dcerka bez problémů přijme. Ne, máma se tady někdy cítí jako vyvrhel, nezná jazyk ani zvyklosti ani mentalitu domorodců... Dobře, ale nesmí při tom všem zapomenout vychovávat.
- Víš, že Rychlé šípy si úkoly vždycky napsaly předem, protože nejdřív povinnost –
- a pak zábava, doplní mě dcerka otráveně. Já vím.
- A to je celý úkol, jo? konstatuje můj muž s nadhledem způsobeným více než dvaceti lety života v této bohulibé zemi.
- A proč nepíšeš už perem? ptám se já, notoricky nepoučena o pravidlech této země.
- Nikdo u nás ve třídě nepíše, vždyť jsem terpv ve čtvrté třídě, dcerka mě s nadhledem ráda poučí.
Jezusmaria, tohle by mi v Čechách nikdo neuvěřil. Země, která je v popředí různých statistických tabulek týkajících se výkonnosti žáků! Raději to ani nebudu nikde říkat, abych se neztrapnila.
- Dneska máme masáž, těší se dcerka.
- To je taky předmět? suše se ptá můj muž.
- Ne, to se jen budeme vzájemně masírovat, dcerka nepochopí ironii. A pak máme sborový zpěv. Ale jen ten, kdo chce. A já nechci, tak si budu radši číst.
- Na tohle já nemám nervy, prohlásím a jdu zabalit ovoce ke svačině. Chleba není in, připravit chleba je asi moc práce, a dcerka chce mít na svačinu přesně to, co ostatní. A tak omývám hroznové víno a vím, že jsem opět neuvěřitelně mimo. Ještě se stihneme pohádat o oblečení, prý by se naší Berušce ve škole smáli, kdyby přišla teple oblečená, parádo trp, procedím skrz zuby, a vyměním vyteplené kalhoty za obyčejné džíny. A jsem opravdu ráda, když za nimi zapadnou dveře.
Copyright © 2008, Kitty AB