Jdi na obsah Jdi na menu
 


A co na to Komenský?

4. 10. 2008
A co na to Komenský?
 
 
      Naše Beruška roste jako o závod. Máme z ní radost, schováváme její výkresy, pečlivě označené datem a popiskami, jako „Tatínek v županu s dírkou, Maminka připravuje lívance, Zpěvuška zpívá Nesem vám noviny a Zajíček Mašlička v plesových šatech s korunkou“. Když je Berušce pět let, přihlásím  ji na patnáct hodin týdně, tedy tři hodiny denně, do školky Sörgården, což je jméno převzaté z Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, a využívám tak nabídku naší komuny na pobyt zdarma v tomto typu předškolního zařízení. Do školky jezdíme na kole, Beruška za mnou na dětské sedačce jako hříbek, cesta vede vilovou zástavbou a bukovým lesíkem z kopce dolů, vůně tlejícího listí, na obloze kejhající šipky husích spřeženích a na zemi chuchvalce ranní mlhy nenechávají nikoho na pochybách o tom, že vládu převzal podzim. Mám ho ráda, jeho pestrobarevné přísliby konce starého a počátku nového, každý rok mnou prochází očistná podzimní katarze, každý rok i v mé duši odumírají stovky nepotřebných zažloutlých lístků, mám v tomto ročním období schopnost ostrého vidění, mé duchovní oko zbystří.
     Přenechávám Berušku péči švédských učitelek. Po prvním prozkoumání nových hraček a kamarádek se zatvrdí. Program bez špetky fantazie nebo alespoň pokusu děti něčím zajímavým zaměstnat ji nepřesvědčil. V časovém rozpětí půl roku děti jednou malují muchomůrku a jednou vyrábějí vánoční ozdoby. Aby toto mohly vykonávat, čekají ve frontě, tedy střídají se po čtyřech u jednoho stolu, kde pod dohledem jedné paní učitelky malují, tato bohulibá činnost jim trvá několik dní, než na všechny dojde řada, a tak se musí výsledky tak obtížně získané umět patřičně prodat, mluví se široce o projektu, obrázky zaplňují celou stěnu v šatně, ať rodiče vidí, a pak se obrázky pečlivě zařadí do portfolia každého dítěte! Čekat frontu na tvůrčí činnost je švédská specialita, zvláště je tento systém do detailů propracován v případě švédských uměleckých škol. Musím poctivě přiznat, že toto školka neplní moje očekávání, zklamaně zjišťuji, že jediným programem je hrát si bez jakéhokoliv jiného vyššího pedagogického cíle a jediným rituálem svačina a pobyt venku, paní učitelky mají co dělat, aby obstaraly mrňousky s plenkami, a nejsou ani školené ve vymýšlení cíleného zaměstnání, ani motivované v propracování témat. Jejich vzdělání odpovídá vzdělání sestřiček v bývalých českých jeslích. Pravidelně s dětmi kreslit, zpívat nebo cvičit, to nejenže švédské paní učitelky neumějí, ale také to považují za zbytečný přepych. Při vzpomínce na kdysi tak promyšlenou výuku  učitelek mateřských škol v Čechách mi jihne srdce a mlží se mi oči, čtyři roky jsem vyučovala v devadesátých letech minulého století ( jako by to bylo v pravěku!) budoucí učitelky mateřských škol na karlovarské Pedagogické škole, nikdy nezapomenu, kolik úsilí je stálo obstát při dramatické výchově, hraní na hudební nástroj, zpěvu, kolik námahy vyžadovalo dosáhnout v tělocviku předepsaných limitů. V děvčatech byl pěstován smysl pro improvizaci, podněcována fantasie, a zároveň rozvíjeny dovednosti tak, aby byly schopné ony samy jednou zušlechťovat a pěstovat dětičky, které ještě nekriticky přebírají vzory dospělého chování. Chodila jsem na náslechy v českých školkách, děti měly například téma cestování, a tak jezdily virtuálně po světě, malovaly různé dopravní prostředky nebo své zážitky z prázdninových cest, stavěly z kostek silnice a ze stavebnic železnice. Informatorium školy mateřské Jana Ámose Komenského bylo v té době v Čechách ještě živé, ale už i u nás se zabydluje přesvědčení o prospěšnosti nevýchovy, proč bychom znásilňovali to nebohé dítě a sami sebe, když to všechno je tak jednoduché, že. Kdyby všichni ti rádoby reformátoři navštívili obyčejnou švédskou školku, ne nějakou ukázkovou připravenou pro zahraniční návštěvníky, kde uvidí výsledky reformy po mnoha letech praxe, změnili by možná názor.
      Cílená činnost s předškolními dětmi je ve školkách v naší oblasti provozována pouze jednou týdně, kdy se všechny pětileté děti z mnoha školek a též od „denních“ maminek na hlídání sejdou, aby se skřítkem Mullem poznávaly les, jednou týdně a pouze pro tuto věkovou kategorii paní učitelky připraví jednu výchovně poznávací hru, po jejímž skončení se děti nejprve najedí z domácích zásob, některé sedí na rozmoklém listí, jiné na podložkách přinesených z domova, pak se rozeběhnou po lese, šermují ohromnými klacky a lezou po stromech a po skalách. Učitelky se nijak nevzrušují tím, že se jim děti rozprchnou, a s chutí klábosí u kafe, zatímco děti šplhají méně nebo více zručně po stromech a mohutných kamenech. Viděla jsem na společných akcích několik ošklivých pádů malých dětí z velkých výšek, ale švédská učitelka je vzdělána v přesvědčení, že dítě je nejen šikovné, ale i nerozbitné. Časem docházím k názoru, že se jedná o určitý druh vikingského pojetí ženskosti ve stylu „podívej, ani tohle se mnou ještě nehne.“
    Hledíme s obavami vstříc škole. Je to vlastně předškolní přípravný ročník, kam nastupují děti v roce, kdy dosáhnou šesti let, aby si postupně zvykly na školní rytmus. Vybrali jsme si školu utopenou v lesích, která působí idylicky jako starodávný statek z minulého století, natřená falunskou červení, hledí nám rozvážně vstříc okny zajatými do pravidelných mřížek, tři rozlehlé domy s vysokými stropy, pocházející z dob, kdy se plýtvalo prostorem. Usedlost sevřená zelení, kterou v předním traktu prořezávala silnice, auta tu projela jen příležitostně, asi tak často jako koně po nedaleké koňské stezce.
      Paní učitelka Tine je stejně rozložitá jako škola a působí stejně pohodovým dojmem. Zaujatá svou profesí, zkušená, ale ne vyhořelá. Víc si nemůžeme přát. Přesto je první pololetí krušné. Beruška si netroufá nahlas mluvit, přestože švédsky umí, zprvu jen kývá nebo vrtí hlavou, pak bezhlasně artikuluje. Po půlroce první slůvka s kamarádkou. Paní učitelka jí s nekonečným pochopením odezírá ze rtů a pak to překládá ostatním dětem. Beruščiny kamarádky Modroočka a Zlatovláska jsou pravý opak, společenské, povídavé a přátelské. Vtáhnou nesmělou Berušku do všech svých aktivit, jsou můstkem, po němž dcerka kráčí vstříc i ostatním spolužákům. I jejich zásluhou nezůstane osamoceným třídním páriem.
     Předškolní způsob výuky paní učitelky Tine mě nadchl. Děti stoupají po řebříčku z březových větví tak, jak rostly jejich dovednosti. První krůčky v psaní písmenek, práce s čísly formou zábavného vyhledávání téže kvality nebo vybarvování, dvakrát za rok velmi osobní schůzka s paní učitelkou, kde vše podstatné dostaneme písemně. Dovednosti zdůrazněné, nedostatky sdělené s taktem a doplněné návrhem na zlepšení. Jsem naprosto klidná, Beruška je v rukou zkušené pedagožky.
     Jediné, s čím bojujeme, je všudypřítomná zima, venku i uvnitř školy. Paní učitelky milují chlad a neustále větrají, okna jsou otevřená i ve dnech, kdy se teploměr líně usadí na minus patnácti stupních. Děti čekají před školou bez bund a čepic, jen v oblečení, které mají na sobě ve třídě, a paní učitelky o tom nejen špásují, ale dokonce natočí děti v tomto okamžiku na videofilm, který pak žertovně promítají rodičům. Děti chodí každé úterý na několikakilometrovou procházku k jezeru, ať je bičuje déšť nebo sužuje mráz, zvykají si cíleně na fyzickou nepohodu. Zpočátku voláme ráno do školy, když je mínus dvacet, zda OPRAVDU hodlají jít ven? Samozřejmě, zní veselá odpověď, to už bude JEN mínus patnáct. Na jaře, pokud se v průběhu dne rozprší, sháníme při vyzvedávání Berušky její oblečení v sušicí skříni.
    Nejpopulárnějším a naprosto nutným dětským oblečením ve Švédsku jsou kalhoty a kabát do deště, vyrobené z pogumované neprodyšné hmoty. Dítě oblečené do tohoto obleku je odolné proti všem povětrnostním vlivům, nerozpustné a opravdu téměř nerozbitné. Děti ve školkách jsou usazeny v protidešťových oblečcích a v holínkách na pískoviště i v lijáku - důležité je, aby se hraní venku odehrálo každý den v tu samou dobu, déšť po nich stéká v čůrcích a potůčcích, dítě se učí nevšímat si nepohody fyzické i duševní. Dítě uvyklé tomuto systému je takřka nezničitelné, když kašle a kýchá, nevšímá si toho, když je mu zima, nevšímá si toho, když je osamělé a bez kamarádů, nevšímá si toho, když se rodiče rozvedou, snaží se si toho nevšímat. Nedostatek citů opravdu není švédský problém.
     Po předškole následuje vstup do první třídy. Dětem musí být v tomto kalendářním roce sedm let, počítáno od ledna do prosince, Beruška jako prosincové dítko je ve třídě nejmladší. Na den, kdy má jít poprvé do školy, se pečlivě připravím. Kromě nové zelenavé školní brašny s krtečkem, zakoupené v Čechách a vybavené vším potřebným, naplním velký kornout ovocem a laskominkami. Ráno v den „D“ si pustím švédskou televizi v očekávání oficiálního zahájení školního roku. Nic. Basista mi vysvětluje, že školy v různých komunách (rozuměj okresech) mají odlišná data zahájení i ukončení školního roku, proto je tato událost pro média nezachytitelná a nedůležitá.
     Dobře tedy, pro rodiče a děti to určitě nebude den jako každý jiný, utěšuji se. Opak byl pravdou. Nástup do první třídy by proběhl takřka nepozorovaně, nebýt Berušky a jejích godis, tradičních švédských bonbónků, děti si to užívají s ní, nadšeně jí pomohly sníst až půl metru dlouhé karamelové hádky, kokosové kvítečky, želatinové maliny a jablka z našeho stromu. Lítostivě sděluji okolostojícím švédským maminkám, jaký význam dopřávají tomuto dni české sdělovací prostředky a že dokonce prezident bývá v tento den na návštěvě v nějaké škole, naslouchaly pozorně a jedna z nich se vyjádří za všechny: „Je vidět, že děti a škola jsou u vás brány vážně. Vždyť to, co začínají, je zodpovědná práce na sobě samých.“
     Do školy nastupuje nový ctižádostivý učitel Stefan, který se stává třídním učitelem v Beruščině třídě. Jedním z jeho prvních počinů je, že nám, zabedněným rodičům, písemně sdělí, že bychom měli s našimi dětmi pravidelně číst, aby se to naučily. Po vyděšených telefonátech sepíše nový elaborát, jímž vysvětluje nedostatky předcházejícího. On bude učit děti číst ve škole a my doma. Děti obdrží jednu potrhanou knížku na čtení, jednu matematiku na slušné úrovni, šest pastelek a několik různých sešitů. Nic víc nepotřebují. Naštěstí Beruška nastoupí také do české první třídy zásluhou jedinečného českého zákona o možnosti zapojení dětí žijících v zahraničí do systému českého vzdělávání formou skládání zkoušek v určitých časových intervalech. A tak dostane nádherné učebnice matematiky s krtečkem pana Milera, slabikář vyzdobený obrázky paní Zmatlíkové, hudební výchovu, k níž zakoupíme cédéčko, písanky, prvouku a písmenka. Výuka psaní je ve Švédsku zaměřena pouze na tiskací písmenka, která ve cvičném sešitě jdou za sebou podle abecedy a nikoli podle náročnosti či nějaké vnitřní logiky, jako v našich skvělých písankách vždy předchází psaní „l“ před psaním „e“. Od jedné krajanky učitelky bydlící v Nyköpingu se dozvídám, že v některých tamních základních školách děti nemají vůbec žádné učebnice až do třetí třídy, prý je tak malé děti vlastně nepotřebují. Zato v Gnestě a okolí prý probíhá vzdělávání žáčků na velmi vysoké úrovni, škola tam má vysokou prestiž, užívá alternativních metod v zájmu žáka, tedy tak, že výsledným produktem je nejen vychovaný, ale i vzdělaný žák. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou tak velké, že mluvit o nějakém jednotném švédském školském systému nelze, děti mají buď štěstí nebo spíše smůlu, podle toho, kde s rodiči bydlí, rozdíly se pak dále prohlubují na úrovních gymnázií.
    Jednotícím prvkem školského systému je nevyčuhovat, to je krédo  rovnostářské švédské společnosti. Beruščina učitelka ve třetí třídě zjišťuje při našem soukromém rozhovoru (nikoliv při vyučování, i to je typické, že učitelé neslouží k tomu, aby zjišťovali zvláštní vlohy dětí a podporovali je, ale jejich cílem je opravdu unifikovat, unifikovat a znovu unifikovat), že Beruška počítá mnohem lépe než většina ostatních děti ve třídě, tak jí nabídne, aby přeskočila třetí díl matematiky a zkusila rovnou čtvrtý se slovy: „Nevím, zda to uneseš být jediná ve třídě, kdo má čtvrtý díl, je to velmi jedinečné, pokud bys s tím měla mít potíže, řekni a můžeš se vrátit ke trojce.“ Beruška se naštěstí v tu chvíli projevuje velmi nenarušeně a nešvédsky, zaraduje se, že bude mít něco jiného než kamarádky a na novou matematiku se velmi těší. Ale když píše v rámci výuky se spolužačkami pohádku na počítači, netroufne si opravovat jejich chyby, například ve švédštině často hláska „g“ je vyslovována jako „j“, „gick“ se čte jako „jik“, kamarádky to důsledně píšou podle zásady piš jak slyš a Beruška se neodvažuje ukázat, že v psaní švédsky je lepší než ony, ačkoliv přesně ví, jak se to slovo píše. Myslím, že nechce na sebe upozorňovat, aby jí ostatní neměli důvod závidět. Závist bývá častým hostem u průměrných, Švédi sami ji nazývají „královská švédská závist“, snad proto, jak důležité místo zaujímá v mezilidských vztazích, my, Češi také dobře známe tuto „nesmrtelnou tetu“, která dští své jedy na všechny bez rozdílu, ale touha po průměrnosti ve všech vrstvách společnosti je nám cizí, snad dokonce i odporná zásluhou dlouhého období komunismu. Poměrně neznámým prvkem ve švédských dětských školních kolektivech je oceňování druhých, protože umí něco navíc a lépe, dotyčný to raději tají, ani učitelé věřejně takové děti nechválí a nepodporují, spíše si toho nevšímají, snad je to dokonce obtěžuje mít žáka, který umí skvěle malovat, počítat, zpívat, nevědí si s ním rady.  
    Naši rodiče platí vodovky, obal na písmenka, penály s veškerým vybavením, sešity, zástěrky,... Beruška nepotřebuje nic, protože na prvním stupni ve švédských školách nepatří kreslení a zpívání k povinné školní výuce, pokud nepočítáme občasné popěvování v rámci oslav Lucie, Vánoc nebo konce školního roku nebo vyrábění kýčů v rámci pracovního vyučování. Jakoby ve školském systému chyběly propracované metodiky s chytrým a detailním dopručením pro učitele, kteří nemají vlastní invenci, jak to dělat lépe a nejlépe, nerodíme se všichni s pedagogickými vlohami. Například taková rozcvička na začátku tělocviku důležitá na prohřátí svalů. Paní učitelka o něčem takovém asi nikdy neslyšela, děti většinou hrají na začátku hodiny míčové hry.
    V rámci vyučování v první a druhé třídě si Beruška povinně hraje piškvorky, s míčem, řeší motanici, skládá pucle, masíruje spolužáky nebo píše pohádku na počítači (bez jakékoliv zpětné vazby ze strany učitele), tedy aktivity, které české děti dělají ve svém volném čase. Pokud čtou nebo počítají, tak většinou samostatně nebo ve dvojicích s učitelem, při tomto přístupu se ztrácí mnoho cenného času. Pak se učitelům nedostává tolik času na pěstování základních dovedností. Mnoho Beruščiných spolužaček má problém spočítat ve třetí třídě, kolik je pět a osm, a přečíst souvislejší text, v rámci vyučování chodí už na doučování v matematice i ve čtení. Zajímal by mě zdroj informací vševědů v české televizi, ohánějící se úrovní západoevropského, zejména švédského školství a pošlapávající výdobytky českého vzdělávání zaklínadlem „Takhle se to v západních demokraciích nedělá“. Švédská škola vytváří průměr tam, kde česká objevuje a podporuje talenty. Úroveň švédského školství se stále snižuje. Mnoho našich krajanů, ale i mých švédských přátel potvrzuje moji zkušenost – švédská škola je zaměřena daleko více na výchovu než na vzdělávání, podporuje slabší až nejslabší a nedostatečně motivuje vynikající žáky, učitel ztratil roli rádce, který vysvětluje nepochopitelné, nabádá k zodpovědnosti nebo i trestá, přestal být vzorem, zůstala mu jen role staršího kamaráda, který může anebo nemusí pomoci. 
     Výsledky takto pojatého vyučování se teprve teď, po několika desetiletích od jeho uvedení do praxe, ukazují. Přestože v našich i švédských novinách si můžete přečíst skvělé statistiky o švédském školství, objevují se zároveň i první kritické vlaštovky. Například ze srovnání v rámci EU vyplynulo, že švédské děti jsou v matematice na ocase evropského školství a švédské noviny to – velmi nerady – zveřejnily. Stoupá neúprosná kritika školství. Švédským novinářům ovšem chybí masochistické postoje českých sdělovacích prostředků, kdy nám nic českého není dost dobré a čím více střílíme do vlastních řad, tím lépe, a tak situaci nijak nedramatizují.
    Určitým paradoxem je zároveň všemocnost učitele, vycházející z množství utajovaných skutečností, takže rozhoduje v nižších třídách absolutisticky nejen o tom, kde a s kým bude sedět a kamarádit moje dítě, ani při obědě si děti nemohou sednout, jak by chtěly, od sedmé třídy je pak absolutním pánem nad známkami. Ptáte se, proč, jaký je rozdíl mezi českým a švédským učitelem? Švédský učitel nepodléhá zpětné kontrole žáků. Pokusím se to vysvětlil. Žáci si nesmí neukazovat známky, švédský žák totiž nemá soutěžit s druhými, ale sám se sebou, ze škol se vytratila soutěživost a hravost, ústní zkoušení před třídou bylo zrušeno, učitel má k dispozici pouze písemné práce a tři známkové stupně, asi jako na českých vysokých školách, výborně (MVG), chvalitebně (VG) a dobře (G), pak už je jen nedostatečně (IG). Oblíbené mezi učiteli jsou eseje, třeba i na historická témata, neboť tady opravdu mohou známkovat jak chtějí, pravidla si stanovují sami. Zvláštní je, že po všech reformách s cílem ulehčit dětem studium, je výsledek právě opačný. Žáci nezvyklí pilné a pravidelné práci se cítí být obtěžováni jakýmkoliv úkolem, bouří se a šikanují učitele, jsou stále unaveni a frustrováni.
  Chodit na obědy ve škole je ve Stenholmu povinné, je to součást výuky. Obědy se připravují z polotovarů, opravdu se nedá říci vaří, z centrálního místa se pak rozvážejí, vaří se totéž pro důchodce, dospělé i děti různého věku. Důvodem k úporné centralizaci byla asi úsporná opatření, která se ukázala jako nesplnitelná a v konečném výsledku i kontraproduktivní. Ještě před dvaceti lety měla totiž každá škola svou jídelnu, podobně jako v Čechách, jenže pak vlivem takzvaných úsporných opatření došlo k jejich zrušení. Že v konečném součtu k úspoře nedošlo, je myslím nad slunce jasné. Vše se prodražuje rozvážením obědů, jejich neustálým prohříváním, používáním polotovarů, zaměstnáváním personálu na rozdávání obědů. Na Beruščině škole došlo nedávno k dalšímu „vylepšení“ situace, obědy začaly být podávány na umělohmotných talířích, nikoliv proto, že by děti talíře rozbíjely, ale proto, že paní, která talíře rozdává, bolela záda. Výsledky jsou alarmující. Několik vln kataru žaludku nejen u všech dětí školou povinných ročně, nýbrž i u seniorů, neúcta dětí k jídlu, které je odněkud anonymně přivezeno, pravidelně a hromadně se objevující alergické reakce, snad po cizokrajném ostrém koření nebo jako důsledek množství cizorodých ochucovadel, sladidel a zahušťovadel. Po rodičích, jejichž děti chodí na základní školu se nevyžaduje nic, vše hradí komuna, tedy magistrát, včetně obědů. To jistě zní jako rajská hudba usouženým uším našich přetížených rodičů, kteří musí zajišťovat vše sami, platit obědy, které jsou, i když mnozí mají proti nim výhrady, stále ještě připravované podomácku a ne jako ve Švédsku z polotovarů po okraj nacpaných umělými zahušťovadly a ochucovadly, většinou přesolených a okořeněných tak silně, že děti si hrají po obědě na psy a běhají kolem stolu s vyplazenými jazyky, protože si ho musí ochladit, přála bych paní Profesorce inženýrce Janě Hajšlové, CSC, české odbornici na výživu, prohlašující v televizi, že skandinávské země mají daleko lépe než my podchyceno povědomí obyvatel o zdravé výživě, nahlédnout do školního jídelníčku naší dcerky: v pondělí pyt-i-panna, na kousky nakrájená všehochuť osmažená a podávaná s vajíčkem, v úterý průmyslově vyráběné masové kuličky s brambory oloupanými několik dnů nebo i týdnů předem a udržovaných v pojídatelném stavu jen silou vůle kuchařského personálu, ve středu gratinovaná ryba ohřatá v mikrovlnce, ve čtvrtek palačinky dovezené bůhvíproč až z Dánska, v pátek párek s bramborovou kaší z prášku, to vše zpestřované kebabem, kovbojskou polévkou, nebo krvavým pudinkem. Teprve v nových pravidlech pro školní jídlo se objevila doporučení vyzývající k většímu zastoupení luštěnin, v praxi se to však ještě neobjevilo. Faktem je, že ke každému obědu je k dispozici salát, kolik si ho děti samy nandají na talíř, je už jen na nich. Pak bych zavedla  paní profesorku v pátek do nějakého velkoobchodu s potravinami, aby se mohla na vlastní oči přesvědčit o povědomí švédských matek o zdravé výživě, průmyslově vyráběné polotovary jsou nakupovány ve velkém. Nedokážu pochopit, kde se ve vrstvách české inteligence bere devótnost vůči výdobytkům západoevropských zemí a Švédska zvlášť?

    Nedávno švédským tiskem proběhla zpráva o úrovni jídla v různých státních institucích, v níž bylo konstatováno, že ve švédských věznicích se jí nesrovnatelně lépe než na švédských školách. Ledy se začaly trochu hýbat, o školním jídle se začalo hovořit jako o nepostačujícím, stanovily se kvóty na ekologické suroviny, některé školy s velkou slávou znovu zavedly své vlastní kuchyně, kde dvě nadšené kuchařky vařily dětem domácí dobroty z místních zdrojů, to vše za nadšeného aplausu těch, kteří před dvaceti lety rušili zavedené jídelny. Opravdu musíme i my, Češi, projít tuto bolestnou zkušenost, nemůžeme se poučit a dát na svůj vlastní úsudek, místo abychom nejdřív školky, školy a jídelny rušili a pak s nesmyslně vysokými náklady znovu zaváděli? Nemůžeme projednou věřit tradici českého školství, místo abychom jej zadupali na alarmující úroveň většiny evropských škol? Daleko lehčí je něco zničit než to znovu vystavět, vidím kolem sebe švédské učitele nešťastné z mizerné úrovně svých žáků, jejichž znalosti by se daly přirovnat k mimořádně děravé síti s velkými oky, takový je i současný švédský školský vzdělávací systém, tady si učitel vybere téma, tam trochu ďobne, onde se na chvíli zastaví, vědomí souvislostí skončilo spolu s pílí a pracovitostí na smetišti dějin. Jsme malá země a jestli jsme doposud měli co nabídnout, tak to byli vzdělaní lidé. Připojuji se k autorům výzvy „Všem, jejichž hlas je slyšet“. My Češi máme nyní jedinečnou příležitost porozhlédnout se kolem sebe v Evropě i jinde a vyhodnotit zkušenosti z výuky, kterou hodláme zavést u nás. V jedinečně krásné švédské zemi opravdu „nedostatečná vzdělanost a malý všeobecný rozhled vede k degradaci populace na nemyslící dav spotřebitelů všeho možného i nemožného.“  Srdce Evropy sice zatím tepe v poněkud jiném rytmu, ale lenost, nekompetentnost a neschopnost jsou nemoci nakažlivé...

Copyright © 2008, Kitty AB

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář