Návrat domů
Návrat domů
Letím pravidelnou linkou OK po půl roce zase do Čech. Domů. Válím to slovo po jazyku. Chutná hořkosladce. Brebentění českého personálu našeho Airbusu mě už ve Stockholmu uvede do stavu přiblblé blaženosti. Hurá! Týden neuslyším ”Vad trevligt!”, ani ”Vad intressant!”, ani jiné švédské fráze, kterými bývá konverzace obvykle prošpikována jako králík slaninou. Většina populace této bohulibé monarchie používá v podobných situacích stejné obraty. Jako středověké pavézy, za nimiž chrání své nedostupné já.
Smetanova Vltava, linoucí se v Praze z reproduktorů letadla, má po téměř dvaceti letech mých návratů příchuť přistávání, odepínání pásů a vyndavání příručního zavazadla z prostoru nad hlavou. Chvěju se nadějí. Ano, jsem teď naplněna očekáváním věcí příštích jako při eucharistii je mešní pohár naplněný vínem. I v mém případě dochází k transsubstanciaci - jedna osoba se mění v druhou. Příruční kufřík v mé ruce nezúčastněně hrká, když jsem vcucnuta chobotem do jiného světa, do MÉ VLASTI. Někde tam TO proběhne. Všechno je jako poprvé. Jako na začátku světa. A já tu proměnu pokorně přijímám.
Mám před sebou sedm dní. Na tenhle jediný týden dovoluji sama sobě popustit uzdu pocitům. Když se setkám po půl roce s rodinou, s přáteli, když navštívím oblíbená místa nebo když prostě jen přijdu zase domů, cítím, jak to mnou padá. Úleva, dojetí, radost i zoufalství rozvinou své pomyslné prapory a doširoka jimi mávají. Poddávám se té divoké záplavě. Jsem zavalena láskou, až se mi tají dech. Smím se na kratičkou chvilku napít živé vody z pramene domova. Patřím na vteřinu mezi vyvolené.
Tyhle vzduté city ovšem po každém svém návratu do Švédska zamknu pečlivě na sedm zámků a klíče schovám na sedm různých míst, aby se vůbec nikdo - ani já - nedostal do mé vlastní Svatováclavské kapličky k mým nejstřeženějším klenotům. Pokud bych si otevřeně přiznala svá tajná přání, nemohla bych už nikdy žít trvale v cizině. Byla bych lákána zpátky domů, jako když je zatoulaný pes přitahován vůní pečené šunky. Žít bez své vlasti je jako žít na poušti. A ty návraty, to jsou oázy plné zeleně a blyštivé čisté vody. Vím, že pokud bych otevřela tu tajnou komůrku, připlazila bych se domů třeba po kolenou. A už nikdy bych neodešla.
Vzduch před letištěm Václava Havla je prosycen jarními vůněmi a nadějí. A já, rozkvetlá jak třešeň zjara, kráčím pomalu vstříc sedmi dnům, v nichž se může odehrát cokoliv.
