Přiměřeně
3. 10. 2008
Přiměřeně
„Směj se přiměřeně“, řekne malá Mia Mumínkovi, když se jí směje. „Počasí je přiměřené,“ říkají staří Švédi a s uspokojením si mnou ruce, že je všechno tak akorát. „Máme přiměřeně velký dům“, podotýkají manželé, když jim děti odejdou a oni se přestěhují do menšího. „Ta hudba hraje přiměřeně nahlas“, raduje se švédská mládež, když v oknech drnčí skleněné tabulky a hrozí vyskočit pod náporem decibelů. Tohle slůvko je švédským zaklínadlem pro děje, věci i stavy, vše má vymezené místo, jen nevyskočit z vyjetých švédských kolejí. Cílem života je žít ho přiměřeně, což je na jedné straně snaha pomoci všude tam, kde je to zjevně velmi špatné, na druhé straně touha zastavit to, co je hodně dobré. To je špatné, když je to příliš dobré, slýchávám často, vše musí být tak akorát, naplnění slůvka přiměřeně bylo hněteno stovkami generací, švédští kojenci jej mají zakódováno v genech. „Jak se máš,“ zeptám se přítelkyně, pokud zní odpověď: „Jenom dobře“, znamená to, že si nemůže až tak moc stěžovat, pokud uslyším „přiměřeně“, pak to mohu přeložit jako „je to hrozné, ale nesluší se mluvit o nepříjemnostech“. Přiměřeně komu a čemu, není jasné, podstatné je, že život běží v jakýchsi akceptovatelných kolejích s razítkem obecného vkusu. Přiměřeně majetku, dětí, manželů, citu, přátel, úkolů, zábavy, ani hodně, ani málo, tak akorát, aby ti druzí nemuseli ani nepřiměřeně závidět a pomlouvat, ani nepřiměřeně litovat a pomáhat.
Přiměřeně je pro nás, cizince, nedefinovatelné, některé švédské přiměřeně je dosti nepřiměřené. Třeba rozmazlení caparti válející se v obchodě na podlaze, opilí pánové středního věku s pubertálním chováním nebo ironické švédské žertování. Ironie je tu velmi oblíbená, jako jsme my, Češi, recesisté, tak Švédi používají ironii jako štít, za nímž skryjí sami sebe a odkryjí druhého, pokud jim to dovolí. Jejich žertování je z mého pohledu poněkud těžkopádné, pro ně zase může být nestravitelná česká recese. Můj dospělý spolužák, sebevědomý holohlavý potetovaný tatík, sdělil jinému mému spolužákovi, který měl jednu vadu, že vypadal jako Klapzubovi kluci, když oblékli nafukovací obleky, že v době, když byl pryč, přišla do třídy profesorka angličtiny a přála si, aby za ní přišel do kabinetu, pak se svému nepodařenému vtipu sám asi pět minut chechtal. Říkala jsem si, že by možná obstál ve třídě plné puberťáků, ale mezi dospělými lidmi a ještě k tomu cizinci vypadal jeho přiměřený vtip směšně nepřiměřeně. Paní učitelka dávkuje rodičům přiměřené porce hodnocení jejich dítětě při vyučování, je velmi laskavá a s úsměvem komentuje způsob pojídání oběda jejich mazlíčkem: „To byste nevěřili,“ říká s nevinným úsměvem, „některé děti ještě ve třetí třídě neumějí používat nůž, mluví s plnou pusou, rozvalují se u stolu s rukou pod bradou a nohou na vedlejší židli, nejraději by ji měli na stole“, jen ne žádná jména veřejně, každý ať přiměřeně zpytuje svoje rodičovské svědomí.
Přiměřeně citů a pozornosti obdrží švédské děti od svých rodičů, na veřejnosti se projevují city a názory přiložením tradičního severského vzorce, který přistřihuje vyčnívající konečky do obecně přijímaných tvarů, i sebevětší blbina zabalená do lákavého papíru prospěšnosti pro všechny je přijatelná, elitářství se pěstuje tajně a říkat, co si myslím, se vyplatí opravdu jen mezi svými. Vilové čtvrti jsou typické venkovní stejnorodostí, která je dodržována i bohatšími obyvateli. Zvenku dodržují všichni heslo švédského všedního dne: „Žijme přiměřeně!“, průzorem okenní tabulky je vystaven právě jen přiměřený ždibínek života priměřené rodiny v nepřiměřeném světě.
„To se vyřeší“, slyšíme obvyklou švédskou reakci na neočekávané problémy. „Hlavně klid“, připojí pro případ, kdyby se někdo chtěl nedejbože rozčilovat. U druhého člověka hledají osamělí Švédi společný prazáklad, něco, co je spojuje, ne rozděluje, proto je individualita rozčiluje a odlišnost vyvádí z rovnováhy, na společných národních hodnotách je založena jejich pracně budovaná vyrovnanost, odkapávající přesně odměřenými dávkami v přesně vymezeném čase. Přes týden je čas vymezen na práci, o víkendu na zábavu, páteční a sobotní večery jsou poznamenány nebývalým společenským ruchem, Švédi se rojí, v jinak poklidných ulicích postávají hloučky mládežníků, v jinak prázdných restauracích vesele popíjejí jejich rodiče. Mezi druhou a čtvrtou noční hodinou se vrací účastníci rozverných mejdanů domů, na vratkých nohou a s bujnou myslí.
Nejintenzivnější mejdany probíhají, když je mladým Švédům osmnáct a smějí jít na diskotéku a pít lehké pivo, tvrdý alkohol mohou pít oficiálně až v jednadvaceti letech, neoficiálně tak činí dávno předtím. Vzájemný kontakt v průběhu opíjení je většinou redukován na nezřetelné huhlání o množství promile v přineseném alkoholu a konzumovaném pouze dotyčným jedincem, český zvyk shromáždit přinesený alkohol k užitku všech se tady neujal, alkoholové umrtvení se odehrává pod palbou ryčné hudby, která je posledním hřebíčkem do rakve zkomírající komunikace. Pravidlo o alkoholu odstraňujícím hradby mezi lidmi jakoby neplatilo. Kdo dřív padne pod stůl, ten je hrdinou večera, a takové zážitky jsou pak pečlivě oprašovány při přátelských a rodinných sešlostech. Švédské pití alkoholu je podle mého soukromého výzkumu značně nepřiměřené, zároveň musím poctivě říci, že pro mnoho Švédů alkohol nepředstavuje žádný problém, buď jej nepijou vůbec nebo přiměřeně. Všichni naši přátelé patřili do této kategorie a při společných setkáních jsme se dokázali rozjařit bez alkoholového bezvědomí.
Alkohol je ve Švédsku zrádnější než jinde, má na svém kontě úctyhodnou řadu obětí. Prohibice měla své opodstatnění, zdá se, jakoby Švédi neměli na alkohol ty správné buňky. Posedět si nad dvěma deci červeného nebo vypít dvě, tři piva a mluvit o životě, to tady není příliš populární. Alkohol je splachovací rourou psychických potíží, ostaně jako všude jinde na světě, jen tady neobstojí naše představa přiměřené příjemné zábavy a hravých pošetilostí.
Od dvacátých let minulého století byl prodej alkoholu hlídán a usměrňován, alkoholový přízrak se šourá švédskou minulostí jako pomatený chorý stařec, který svým ušpiněným potrhaným pláštěm zneuctí vše čisté a dobré. Švédští studenti si o něm čtou v hodinách literatury, Stockholm osmnáctého století je v jedné ukázce líčen jako odstrašující příklad města tápajícího alkoholovým opojením jako v mlze, alkohol sráží své oběti až na dno bytí, kdy pod jeho taktovkou podobni zvířatům naslouchají jen svým pudům.
„Špinavé město se špatnou pověstí v Evropě. Všude jsou vidět prostitutky. Kořalka teče proudem, v pálence se budeš koupat... zpívá Bellman. Jeden rozčilený polský kněz sedí ve své světničce a píše domů ze švédského hlavního města: „Požívání pálenky je rozšířeno do té míry, že dokonce ženy, dívky , ano i děii zřídka nechají uplynout den, aniž by si vzali frťana...“
Můžeme vůbec spočítat vývěsní štíty hospod? Kryp-in, Tre Byttor, Tre Liljor, Bruna Dorren... Muž, který leží v dlážděné stoce, přebral mnohokrát svoji dávku alkoholu. Fíí, jaký smrad. Něco mumlá: Dej mi frťana...
Pyšné město! Pyšné město?“
Můžeme se divit, že i vztah dnešních Švédů k alkoholu je poněkud pruderní? Švédským tiskem prosakují čas od času zprávy, že obyvatelé začali více popíjet alkohol, jedna z novinářských spekulací viní z nastalé situace státní monopolní moloch Systembolaget, který ovládá obchody s alkoholem nad 2,8% již od roku 1955. Ten prodloužil prodejní dobu o jeden půlden, dosud se zavíralo v pátek večer, dnes prý díky legislativnímu tlaku Evropské unie je otevřeno i v sobotu. Podle statistik si prý švédští alkoholičtí matadoři užívají prodloužené otvírací doby tak, že pijou víc, asi slaví, že už nemusí tak úporně plánovat při holdování svému koníčku, když se dostaví chuť, alkohol je po ruce. Proč si nezajdou do restaurace? Tam je alkohol tak drahý, že by to průměrně vydělávajícího alkoholika zruinovalo a v obyčejných supermarketech seženou pouze lehké pivo, mimo jiné i Starobrno, Budweiser, Staropramen a speciální desítku Plzeň, jejichž obsah alkoholu musel být přizpůsoben požadavkům obsahu alkoholu při veřejném prodeji – pouze do 2,8 procent. Veřejné popíjení alkoholu na ulici je i dnes přísně zakázáno, avšak bezdomovec alkoholik si poradí, uklidí se někam do průjezdu a v poklidu popíjí z igelitové tašky, která diskrétně halí ohnivou vodu v láhvi.
Systembolaget je podle mého názoru nevinný, pokus svalit vinu na něj je stejného druhu, jako bychom chtěli svádět množství našich dopravních přestupků na malý počet policistů místo na nedostatek naší disciplinovanosti, nebo stoupající počet vražd na neopatrnost obětí místo na stoupající agresivitu útočníků. Tenhle převrácený přístup mě pokaždé udeří do citlivého místa vnímání spravedlnosti, zamíchá mými hodnotami a zanechá mě napospas mučivým pochybám o pořadí hodnot tohoto světa. Byla jsem vychovávána v přesvědčení, že pít nezřízeně alkohol, hrát hazardní hry, brát drogy a ujet po nehodě z místa činu je špatné, bez jakýchkoli pochybností se znaménkem mínus, hřích, z něhož se věřící musí vyzpovídat. Dnes se zdá, že bránit se musí ti slušní a poctiví, společnost je vydává napospas bezostyšným dravcům, kterým slouží stejně bezohlední advokáti, novináři papouškují jeden po druhém, že by se měl změnit bodový systém v Čechách, aby řidiči neujížděli z místa nehody, místo aby se alespoň jeden z nich zamyslel nad důvody neuspokojivého stavu morálky takových řidičů. Švédský způsob výchovy řidičů je také pozoruhodný, kdo by si představoval školení a přednášky nebo mravenčí každodenní práci policistů v terénu, ten je vedle jak ta jedle. V našem roztomilém maloměstě byly v posledních letech na mnoha místech zúženy silnice, aby řidiči byli nuceni dodržovat předepsanou rychlost, když přijela moje maminka po dlouhé době znovu do Stenholmu, shrnula svůj dojem z uměle vytvořených silničních průduchů do věty: „Taky to tady máte nějaké rozestavěné“... Uměle vytvořeným průsmykem může projet jen jedno auto, schválně nebyla stanovena žádná pravidla, aby museli přibrzdit řidiči na obou stranách. Mnoho stovek miliónů švédských korun získaly vybrané stavební firmy, jenže řidiči dál jezdí v dopravou nepřetíženém městě, jak chtějí, ten úzký průsmyk je možné projet osdesátikilometrovou rychlostí, když je na silnici volno, policisté dál sedí ve svých příjemně zateplených kancelářích a vyplňují dotazníky o bezpečnosti na švédských silnicích, která je mnohonásobně vyšší než na českých, ne proto, že by Švédi jezdili ohleduplněji nebo lépe než Češi, ale proto, že jich je méně na množství silnic.
Nákup alkoholových zásob v System Bolagetu je sám o sobě zážitkem. Tyto prodejny se podobají alkoholovým svatostánkům. Za sklem jsou v rozměrných vitrínách vystaveny kýžené láhve s lákavým obsahem. Takto vystavený alkohol je daleko přitažlivější než láhve obyčejně vyskládané v řadách do regálů v našich supermarketech. Všechny jsou pečlivě označeny popiskami. Můžu se dočíst o zemi původu, ročníku, kvalitě, chuti, odrůdě, připadám si jak v předpokoji poroty Druhého ročníku mezinárodní alkoholové ochutnávky čehokoliv nad 2,8 procent. Ostatní láhve, které už se sem nevešly, naleznu v objemném přehledném katalogu, který obdržím zdarma. Švédsko se pyšní nejrozsáhlejší amatérskou organizací ochutnávačů vín, prý se scházejí pravidelně jednou měsíčně, pořádají školení a hlavně ochutnávání, při němž nezkoumají víno proti světlu, než se totiž sejdou, nastane tma, zkoumají barvu proti bílému ubrusu, který patří k povinné výbavě, mezi jednotlivými ochutnávkami nepojídají chléb a sýr, ale popíjejí vodu, aby vyrovnali chutě. Ano, amatérská organizace pro všechny, pokud možno bez jakýchkoli omezení, to je tady to pravé ořechové. Amatérští švédští ochutnávači se pyšní přiměřeně rozsáhlými znalostmi o vínech, ale české víno je pro ně stále velkou neznámou, hic sunt leones, jakoby uprostřed Evropy zela černá díra s nápisem Böhmen, což většina mých spoluobčanů umísťuje kamsi do Německa, jen pár zasvěcenců ve Švédsku ví, že böhmish je značka českého výrobku.
Pití alkoholu se většinou odehrává v přísném soukromí domova. Jednak je alkohol v restauracích neuvěřitelně drahý a jednak je to doma pohodlnější a intimnější. Pořadatelé alkoholových dýchánků musí hledět na to, aby jejich hosté měli zajištěný odvoz nebo jim připraví postýlku u sebe doma, podle jednoho z mnoha pozoruhodných švédských zákonů leží spoluzodpovědnost za případnou nehodu způsobenou podnapilým řidičem na straně jeho hostitele, neboť z hlediska zákonodárců chyboval právě on, když nabídl hostu – řidiči decinku vína, spravedlnost slepne víc a víc, zase narážíme na onen obrácený přístup, který mě tak dopaluje, neboť se snaží odebrat zodpovědnost z provinilce a svalit ji na kohokoliv jiného, v krajním případě i na oběť.
V našem bezprostředním okolí poklidné vilové čtvrti jsme zažili třicetičlennou párty mladých lidí, jejíž účastníci se celkem v tichosti rozptýlili v jednom středně velkém domku, o něco později jsme zase mohli sledovat bouřlivou oslavu několika mladých rebelů, kteří nám trávník ozdobili špagetami, lahvemi a plechovkami. Typické pro švédské sousedské i rodinné vztahy je to, že následujícího rána otec bujného teenagera, zřejmě ještě vyspávajícího opičku, pečlivě uklidil všechny odpadky. Otázkou je, zda až syn dospěje a bude mít syna, také za něj uklidí, nebo zda budeme žít v hromadách odpadků pohozených na divokých pijatykách bujarými mlaďochy, které nikdo nenaučil po sobě uklízet.
Švédsky přiměřené chování platí ve všech oblastech společenského života. Prošla jsem v průběhu prvních let tisícerými trapasy, kouzlo nechtěného mě obohacovalo i ocejchovávalo, vytvářelo kolem mě opar indických šúdrů, vyhoštěných nedotknutelných, vnímala jsem všemi póry, že narušuji přiměřené vžité švédské vzory chování, že šlapu jako slon v porcelánu po posvátných vikingských zahradách etikety. Připadala jsem si jak Pepánek Nezdara, když jsem poprvé přišla na dámský večírek o deset minut později a všechny účastnice již netrpělivě poposedávaly kolem stolu a pokukovaly po hodinách. Nebo když jsem při večeři v dámském Inner - Wheel klubu prohlásila, že ta husa, co ji zrovna jíme, k nám asi přiletěla zdaleka, že má tak tuhé maso, kolem mě se rozhostilo rozpačité ticho, dalo by se krájet, to se nesluší říkat nepříjemnou pravdu nahlas, Švédi chtějí souznít, když už se jednou sejdou, hledají vše, co je spojuje, nikoliv rozděluje, kolem problémů našlapují při společenských příležitostech opatrně jako po minovém poli.
Přijmout návštěvu v domácím oblečení, v teplákách nebo pánové nedejbože pouze v trenýrkách je nepřiměřené, v nezakrytých oknech domků jsem téměř vždy viděla obyvatele i v soukromí domova pečlivě upravené, jakoby si již uvykli na kameru zvědavých očí, která jim voyaérsky nahlíží do soukromí, náš soused nosil doma kalhoty, košili a svetr do véčka v různých odstínech modré, jakoby se chystal na audienci u krále. Zato když nečekaně zazvonil zvonek u nás doma, můj muž často v panice hledal odpovídající kusy oblečení, neboť doma chodil v teplých dnech skoro jak ho Pánbůh stvořil, pro švédské návštěvníky však musel zachovávat švédskou etiketu.
Druhý den po vykonané návštěvě je slušné zavolat hostiteli a přiměřeně poděkovat ještě jednou za vše, za jídlo se děkuje hned po konzumaci výrazně a nahlas, toto poděkování bývá dodnes součástí domácích rituálů, kdy i děti poděkují mamince za připravené jídlo, snad pochází tento zvyk z hladových dob, kdy sehnat jakékoliv jídlo se rovnalo zázraku. Přípitky ve větší společnosti jsou propracovaným rituálem, všichni poslušně čekají na hostitelku nebo hostitele, zvednou číši a očima, ne poháry, si přiťukávají všichni se všemi, nejprve se podívají vpravo, pak vlevo, očima si připijí se všemi kolem dokola celého stolu, teprve potom se napijou.
Když jsem představila při jedné oficiální příležitosti svoji přítelkyni Ingeborg a zmínila její šlechtický původ, málem ji z toho trefil šlak, neboť něco takového se ve švédském rovnostářství neodpouští, šlechtický titul je ve společnosti neotitulovaných lidí na překážku stejně jako univerzitní vzdělání. Akademické tituly jsou vzhledem ke švédskému tykání všech se všemi apendixem, který je trpěn, ale vyříznut, pokud zlobí, rozuměj příliš vyčnívá, paní na poště se zdráhala mi zapsat do zdejšího občanského průkazu (takzvané identifikační karty) vysokoškolský titul, neboť to není ve zdejších krajích zvykem, na mého muže, který pracuje jako primář psychiatrického oddělení ve velké nemocnici, jeho pacienti pokřikují „Karle, pocem“, děti ve školách oslovují své učitele křestním jménem, což je zajímavé do chvíle, než je zapotřebí projevit autoritu a řešit nějaký kázeňský problém. Děti se nesmí bít, zákon je nesmlouvavý, ani plácnout přes zadeček nemůžou rodiče vlastního potomka, když je občas vzdorovitý, v rovině psychického útisku se jim zato meze nekladou, a tak mnozí řeší problémy se svými zlobivými potomky psychickým terorem, nebo naopak dělají pštrosí politiku, s hlavou v písku se jim jeví vlastní potomci jako kříženci andělů a členů Armády spásy.
Objetí je nejvyšší stupeň fyzického kontaktu mezi členy rodiny na veřejnosti, zato je často aplikováno i mezi přáteli, já jsem podle toho poznávala, jak postupuji v hierarchii švédských hodnot, hnala jsem se naproti s nataženou rukou a dotyčný mě objal, kruh se uzavřel, já ho držela za ruku, on mě kolem krku, to jsem věděla, že mě přijal mezi své, byla jsem označena za možný objekt objímání. Podávání ruky je mnohem častější než v Čechách, při setkání i při odchodu, při pracovních i soukromých příležitostech, já při tom trpěla dlouho pocitem nedostatečnosti, neboť Švédi mi sice upřeně hleděli do očí a silně tiskli ruku, avšak po vteřině nebo dvou tisk náhle skončil a moje ruka trčela osamoceně ve vzduchoprázdnu, pak mi došlo, že ten zvláštní pocit nedokončeného aktu, nedopsané symfonie, nedomalovaného obrazu se netýká mě osobně, ale že to je švédský zvyk po krátkém a pevném stisku ruku odhodit, jakoby je ten krátký tělesný kontakt naprosto vyčerpal a oni se potřebovali osvobodit z dosahu druhého člověka, na nepatrnou vteřinu se k sobě přiblížili, aby se pak o to důrazněji mohli vzdálit, nerušte jejich kruhy, pochopila jsem, že tento zvyk kdesi v mém podvědomí zasévá nejistotu, neboť naráží na můj hluboce zakořeněný způsob potřásání rukou trvající libovolně dlouho v závislosti na intenzitě vztahu s objektem potřásání a pocházející z našich zeměpisných šířek. Další problémy nastávaly při objetí, kdy jsem vždy strkala hlavu a ruce na druhou stranu, než to bylo očekáváno, takže jsem se potrkala s hlavou druhé osoby, objetí se realizuje zvláštním hákovitým sevřením pravé ruky kolem krku objímaného nebožáka, hlava se skloní v protipohybu na druhou stranu, dodnes nevím na kterou, viděla jsem jednou na slavnostním zakončení školního roku se takto loučit žáky s učiteli, hák, sevření, uvolnění, poodstoupení k dalšímu, jak na běžícím pásu, hák, sevření, uvolnění,... Srdečnosti bylo v ceremoniálu asi tolik jako v dlouho odstavené čajové konvici.
Přiměřené zdravení je pro mě dodnes záhadou. Děti nezdraví dospělé vůbec, ani ve škole k tomu nejsou vedeny (ačkoliv i tady se již počalo blýskat na lepší časy), téměř nikdy nepozdraví první, někdy milostivě odpoví na pozdrav a někdy také ne, okázale dávají najevo, kdo je tady pánem, zato mě někdy pozdraví na mých osamělých procházkách zcela neznámí lidé, jindy zase můj známý jen s velkým sebezapřením odpoví na pozdrav, v počátcích našeho pobytu jsem se snažila a zdravila jsem v naší ulici všechny starší sousedy, někteří se na mě ani nepodívali, natož aby odpověděli. Na tuto jejich reakci existují nejméně tři vysvětlení, to první, že jsou stydliví a plaší, to druhé, že jsou přezíraví a nadřazení, to třetí, že dělají sebestředně právě jen to, co se jim líbí a zrovna se jim nechtělo mi odpovídat na pozdrav. Egoismus je velmi rozvinutým prvkem blahobytné švédské společnosti, Švédi opravdu nedělají to, co se jim nechce jen proto, že je to slušné nebo že se to očekává, avšak do určité míry naráží jejich vyhraněné sobectví na jiný zakořeněný zvyk, kdy jednotlivec ve společnosti dává okatě najevo, že je fungující součástí celku, že zapadá do soukolí společenství jako kolečko v hodinovém strojku, vyskočí jako poháněn neviditelnou pružinou, aby uklidil nářadí po hodině společného cvičení, umyl hrnky od kafe po schůzi nebo pečlivě poklidil kolem ohniště po hromadném grilování.
Potíže jsou se smrkáním, děti chodí zanudlené od malička až do prvních stupňů na základní škole, smrkat jsem je snad ani neviděla a mám neblahé tušení, že kapesník, ať už látkový nebo papírový, je pro ně věc neznámá, jedna Aninčina kamrádka raději nudle statečně polykala, vždyť tečou rovnou do pusy, jak pohodlné, ostatní hlasitě vtahovali nechutný obsah zahleněných nosních dírek dovnitř. Smrkat do papírového kapesníku ve společnosti je zřejmě nepřiměřené švédské etiketě, když jsem se o to ve společnosti – nijak hlasitě - pokusila, všichni sebou trhli, jako bych porušila Desatero božích přikázání. Moje turecká přítelkyně chodí smrkat na chodbu, podle turecké etikety je prý neslušné nejen popotahovat, ale i smrkat ve společnosti. Dávat si ruku před pusu, když člověk kašle, to se tady nedělá, snad Švédi věří, že všichni mají stejné bacily a tudíž se nemohou nakazit, ovšem opak je pravdou, několikrát do roka řádí na našem maloměstě chřipková epidemie, žaludeční katar, záněty horních cest dýchacích a různě silná nachlazení, houževnaté švédské kmeny bacilů a virů nám cizincům dokážou opravdu zavařit. Po rekonvalescenci se dopotácím do školy, potkám švédského spolužáka, který má podle všech symptomů tu samou nemoc jako já, patrně ve vrcholném stadiu, nedbale prohodí, že mu není zcela dobře, trochu chrochtavě popotáhne nosem, sundá si čepici a rozepne si bundu, aby k němu lépe mohl chladný vzduch, furiantsky poskočí - a nemoc si jde radši přesednout na nějakého cizince, kde si určitě víc užije. K nemoci mají Švédi podobný vztah jako ke všemu nepříjemnému, snaží se předstírat, že neexistuje, nemoc se opravdu někdy zalekne a jde raději jinam. Potká-li Švéd člověka, který mu není příjemný, přejde na druhou stranu ulice nebo, pokud to nestihne, dívá se skrz něj, jakoby neexistoval. Zeptá-li se cizinec na radu a Švéd neví nebo nechce vědět, jednoduše otočí hlavu na druhou stranu a pokračuje v cestě. Umění neslyšet a nevidět je propracováno v této severské zemi k přiměřené dokonalosti.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář