Hodina zlatých bříz
Hodina zlatých bříz
V nehybné hladině jezera se marnivě prohlíží podzimní slunce. Chystá se na kutě a rovná si zlaté kadeře, po celodenním putování oblohou poněkud rozvrkočené. Kachny se pošklebují hýkavým smíchem člověku, který důležitě sestoupil k vodě s konví v ruce, podřepl a rázným pohybem nabral vodu. Zprávu o této události poslala voda dál v kruzích, které s ohromující pravidelností přecházely ve stále větší, ale zároveň stále méně viditelné, až ty ohromné se úplně rozpustily na netečné vodní ploše. Vodní telegraf nezůstal bez následků, ryby sebou polekaně trhly a rozjely se do všech světových stran, některé vymrštily svá lesklá těla nad hladinu, následovány duhovým vodotryskem, který při dopadu opět vytvořil pravidelné, do daleka se šířící kruhy. A tak jedno vycházelo z druhého a druhé bylo následováno prvním, až se kruh uzavřel.
Člověk se pomalu zvedl a se skloněnou hlavou rozvážně odcházel do nitra zahrady. Měl svůj úkol, který hodlal splnit. Záhony kedluben byly po celodenním slunci vysušené na troud. Podzim zlaté paprsky oslaboval, a přesto si zachovaly mnoho ze své letní síly, člověku nezbývalo než se sklonit před jejich intenzitou. Mudroval, jak je možné, že ráno jsou jeho rostliny obalené bílým krajkovým kabátkem dědy Mrazíka a vypadají, jako by byly v posledním tažení, a večer mají všechny lístky načepýřené, jako by se právě chystaly na fialkový ples.
Slunce se naposledy naklonilo nad jezero, usmálo se na svůj milostiplný obraz, dvěma prstíky nabralo chladnou vodu a rozetřelo si ji po zlatistých kulatých tvářích, až se zbarvily do ruda. Pak si upravilo podušku z nachového peří ptáků plameňáků a hupslo do lososově zbarvených peřin. Obloha zrudla studem, jako by ani nepřihlížela tomuto rituálu každý večer, jako by ani neznala rituály zlatého Děda Vševěda. Březové listy se mírně třepotaly v poklidném větru a zapadajícím slunci, jako by je nebeský vládce posypal zlatým cukrem. Brzy je pohltí neúprosný podzim, ale teď se natřásaly pod shovívavou nebeskou klenbou, možná chtěly jen zazpívat svou labutí píseň a v koutku své dřevěné duše očekávaly za svůj výkon ohromující potlesk.
Jenže potenciální diváci rudě zbarveného večera se zabývali hlavně sami sebou. Člověk pozoroval zálibně své kedlubny, sýkorky visely hlavou dolů na uvadlých slunečnicích a snažily se ze všech sil vyďobat poslední zbytky semínek, husy brázdily oblohu v pravidlných formacích podobných tu velké jedničce, tu šipce, podle toho, zda bylo v letce shromážděno dost husí i na zrcadlově odvrácenou stranu jedničky. Kachny se skřehotavě informovaly o možnostech shánění potravy a straky bedlivě pozorovaly blýskavé odlesky zapomenutých věcí. Nikdo z nich se nepozastavil nad bolestnou zlatavou nádherou březových lístků.
Jen já jsem je zpozorovala. Marnotratně mě oslnily, teď a tady, tady a teď, pro tenhle jeden večer zářily do dálky, jako by se na břízách, těch panenských stromech, usadil hvězdný prach, který pak už jen padal a padal. A mnou to také padalo, krásně a bolestně, pomíjivost všeho, v hodině zlatých bříz…
-JK-