Osobní stránky české spisovatelky ve Švédsku: Eva Kvinnlig

 

Jsem inkarnace Ježíše, prohlásil a rozpažil ruce v adoračním gestu. Vysoká štíhlá postava oděná do elegantního sportovního obleku pískové barvy, boty se blyštěly v záři vycházejícího slunce. Hlava nakloněná na stranu ve skromném gestu, stejně teatreálním jako neupřímném. Skromnost snad slušela Ježíši, ale pro mě se příliš nehodí, pomyslel si. Ještě krůček a budu pán světa. Krále jsem o tom již informoval, jsem zvědav, jak zareaguje. Návrhy zákonů jsem sepsal na mnoha desítkách stran, zákonodárci je obdrželi minulý týden. Vysoké tresty za krádeže a cizoložství, snížit hranici trestní odpovědnosti, žádný pardon pro padouchy. Znovuzavedení trestu smrti. Vrahové nejásejte, ještě jsem tady já! Manželství jako posvátný svazek bude nezrušitelné. Míra osobní zodpovědnosti vysoká, daně nízké. A konečnou odvolací instancí budu já sám. Mně neprokouzne ani myš, natož zločinec. Stanu se bičem na zločince, zavedu pořádek a řád. Já na ty soudcovské lemply dohlédnu, já jim dám vytvářet justiční mafie. Jednoho soudce jsem už exemplárně potrestal, to byla ale moje osudová chyba. Proto mě tady zavřeli. Mě, který jsem každý den protestoval proti tomu politickému svinstvu před Úřadem vlády. To byly časy. Megafon nesl můj hlas nádherně do dálky, kamery televizních společností jemně předly svou píseň o závratné moci médií. Jejich virtuální realita mi pomohla na výsluní slávy. Téměř každý den o mně vysílali v některé z televizních společností a psali v tisku. Statečný buřič proti ministerskému předsedovi. Don Quijot před Úřadem vlády. Předem ztracený boj neznámého hrdiny. Jak mě ministerský předseda nádherně nenáviděl. Jako měli králové svého šaška, který jim jediný směl říkat pravdu, tak měl on mě, nezvaného buřiče s megafonem, který na něj každý den chrlil novou kritiku. Znala mě tenkrát celá země. Miloval jsem ten pocit, kdy jsem se oddělil od tisícihlavého tupého davu a začal připravovat svoje protestní vystoupení. Vybalit megafon, utřídit myšlenky, rozbalit transparent. Ale hlavně – být viděn a slyšen. Moje slova byla často vytištěna tlustými písmeny v napisech článků těch omezených pisálků, kteří se chytají stébla, jako tonoucí v moři šedi. Moje slova byla pro ně zajímavější než slova ministerského předsedy. Blaženě jsem se koupal v neutuchající pozornosti médií. Všechno, co je jiné, výjimečné, překvapivé, extravagantní – je jim dobré. Ani to nemusí být chytré, tato kvalita jim stejně jako mnoha čtenářům zůstává utajena. Ano, rezonovala v nich moje kritika práce vlády, policie a soudů, ale sami by se neodvážili ani vystrčit nos. Stal jsem se megafonem jejich tajných myšlenek, i když by to ani za zlaté tele nepřiznali. Byl jsem ventilátorem jejich špatného svědomí. Dokázal jsem se vzepřít moci. Dokud jsem se nepokusil zabít soudce, symbol toho nenáviděného společenského systému, tak stáli na mé straně... Oni nepochopili hloubku mých slov ani význam mých činů. Vyzval jsem je svým činem k revoluci proti systému, který se přežil. Nabízel jsem skvělou alternativu. Budoucnost bez vrahů, zlodějů, pětiprocentních menšin a všech forem extremismu. A tak mě zavřeli. Nejdřív do vězení, pak do blázince. Jenže inkarnace Ježíše se nedá umlčet. Zbavili mě megafonu, ale nemůžou mi zakázat psát dopisy. Všichni významní představitelé současné moci už ode mě obdrželi dopis. Opozici nabízím účast v příští vládě, v mé vládě. Také jsem nabídl ruku princezně. Doufám, že o tom vážně přemýšlí a nezvolí si toho chudáčka, s kterým se teď právě zasnoubila. Já ji chci zachránit! Ji i její rodinu, která je i přes své zjevné chyby celkem sympatická. Zkorumpovaným a neschopným politikům píšu, ať se raději dobrovolně uchýlí na odpočinek, než je tam pošlu já. Zruším všechny pětiprocentní úchylky, vždyť je to proti přírodě! Menšina nemá právo ovládat většinu. Kdy konečně všichni pochopí, že se jim bude pod mou vládou žít lépe než pod tou současnou? Že jsem byl předurčen k vládě vyššími silami?