Komu ta dívka náleží?
3. 10. 2008
Komu ta dívka náleží?
„Tatííí, pojď mi už konečně vyprávět!“ Z postýlky se ozýval vřeštivý hlásek. Černovlasá kudrnatá hlava byla přitisknutá k dřevěnému žbrlení, okrouhlá ústa nakrabacená k pláči. Pětiletá Jaruška ztrácela trpělivost. Tatínek jí slíbil večerní pohádku a na a ne přijít. Konečně! Do místnosti vchází asi čtyřicetiletý muž, blond vlasy pečlivě ulíznuté do pěšinky, jde trochu ze široka a jaksi bokem, jako většina bývalých fotbalistů, jakoby stále očekával přihrávku, kterou je třeba okamžitě zpracovat.
„Tak která to bude dnes, beruško?“
„No přece jako vždycky, o němé princezně.“ Jaruška odpovídala mírně nasupeně, nejen proto, že musela tak dlouho čekat, ale také proto, že se jí tatínek ptá na takovou samozřejmost. Cítila podvědomě, že ji chtěl otázkou pozlobit, neboť věděl, že Jaruška vyžaduje s tvrdošíjnou urputností každý večer tu samou pohádku a nese nelibě, když tatínek použije jiné slovo nebo se nedejbože v ději odchýlí od navyklého schématu.
„Tak se už nečerti,“ tatínek se uložil pohodlně na pohovku vedle postýlky, trochu zafuněl a prostrčil žbrlením ruku, malá ručka se pohotově do ní navyklým pohybem zahákla a dívenka sebou praštila na polštář, spokojený úsměv se jí rozlil po tváři, oči zavřené v blaženém očekávání. „Bylo, nebylo, jednou jedno království,“ začal tatínek tajemným hlasem a potlačil zívnutí.
„... a Honza se zeptal princezny Liběny: ‚Řezbář vyřezal pannu, krejčí jí ušil šaty a Honza ji naučil mluvit. Řekněte, princezno, komu panna po právu náleží?‘ ‚Už jsem ti dvakrát řekla, že tomu, kdo ji naučil mluvit...‘ Jaruško, spíš?“ Dívenka uvolněně oddychovala a tatínek pomalounku uvolňoval ukazováček ze sevření drobných prstíků. Ve dveřích se objevila vlídná ženská tvář orámovaná černými vlasy, po plných rtech jí přeletěl spokojený úsměv, když uviděla spící dívenku. „Máš na stole večeři,“ zašeptala.
Život nečeká, až si uvědomíme, že žijeme. Život si plyne svým vlastním tempem, někdy se přes nás valí jak tisíciletá voda ve Vltavě přes Čertovku, jindy se vleče po...ma...lu jak velbloudí karavana. Naše cesta života si běží podle svých vlastních tajemných pravidel, v nichž na první pohled zcela chybí řád. Teprve z odstupu mnoha let začneme tušit skrytý smysl některých událostí, zatímco u jiných nám zcela uniká. Když se ohlédneme, zdá se nám, že tamhle na té křižovatce jsme měli zabočit doprava místo doleva, tam u toho remízku jsme měli zastavit a pod tím košatým dubem se pořádně nadechnout a u toho modrého jezera jsme měli zacouvat, aniž si uvědomujeme, že důsledky těchto činů neznáme, zatímco to, co jsme v životě opravdu provedli, vlečeme za sebou jak kouli na noze. A tak to bylo i s Jaruškou a jejími rodiči. Dcerka utěšeně rostla, dokonce vystudovala i vysokou školu, stihla prožít několik nádherných lásek a přibližně stejný počet bolestných rozchodů, přestěhovat se do jiného města, vdát se a mít dítě, rozvést se, přestěhovat se k rodičům, vdát se a mít dítě a přestěhovat se do jiné země. Život byl někdy lehoučký jak pápěří, jindy byl k neunesení, to pak vždycky věděla, že jí rodiče pomohou. Tatínek jí říkával: „Vždyť jsi naše. A u nás jsi doma“. Pak jednou tatínek onemocněl. Jaruška cítila, že nastal čas, kdy ona musí pomoci. Tatínkovi se nechtělo odejít, bojoval dlouho a statečně. Jaruška ho mockrát držela večer za ruku, když nemohl usnout. Pak jedné pochmurné noci odešel navždy a Jaruška dlouho plakala. V jejím životě zůstalo bolestné prázdno...
Byl voňavý vlahý večer, ptáci se překřikovali v úzkém zalesněném údolí řeky Ohře, pupálky se rozstřikovaly svěže žlutými květy po zahradách jako lampióny a svatojánci cídili lucerny na noční reje. Jaruška usedla s maminkou pod pergolu zarostlou hroznovým vínem a popíjely kávu. Obě Jaruščiny dcerky už klidně spaly v malé zděné chatce, kterou Jaruščin tatínek kdysi postavil a kam všichni už čtyřicet let rádi a časo jezdili. Jaruščina maminka byla nezvykle vážná, jakoby se odhodlávala k vážnému kroku.
„Musím ti něco říct, Jaruško.“ Maminka se sípavě nadechla, jakoby se najednou ocitla na osmitisícovce a nedostávalo se jí kyslíku. „Možná, že zamíchám tvými hodnotami, možná že mě budeš nenávidět.“
„Proč bych to dělala?“ nechápala Jaruška.
„Tvůj tatínek nebyl tvůj tatínek, do tří let jsem tě vychovávala sama, pak jsme se vzali a tvůj tatínek tě adoptoval. Tvůj biologický otec žije s jinou rodinou daleko od nás.“ Jaruška vytřeštila oči. To nemůže být pravda! Její milovaný tatínek! „A proč si tě můj biologický otec nevzal?“ soukala ze sebe slova jako ve špatném snu. „Protože byl ženatý a měl děti,“ lakonicky odpověděla matka, „byla to moje chyba.“ Jaruška se na maminku zpříma podívala: „A proč jste mi to neřekli dřív?“
„Tatínek se bál, že bys ho pak už neměla tak ráda...“ To byl zásah do živého. Jaruška prudce vstala, až překotila židli. Vyběhla z vrátek a vydala se k lesu. Tam, kam chodili spolu rybařit. V hlavě jí vířilo: on není tvůj tatínek, on není tvůj... Najednou se zastavila. A co je na tom? Její děti také mají každé jiného tatínka, ten první se kdesi ve světě ztratil, a tak ten druhý za něj převzal jeho otcovské povinnosti, které skvěle plní. Mezi děvčaty nedělá žádné rozdíly. A přece. Já jsem to nevěděla. A ve čtyřiceti pěti letech se dozvím pravdu. Jak s ní naložím?
Pomalu kráčela po houpavém jehličí. Stromy nad její hlavou šuměly, jakoby rozuměly. V hlavě se jí odvíjel film dětství. Jak spolu chodili na houby. Jezdili obstarožním vláčkem. Hráli karty, domino a blechy. Když vyrostla, dmul se pýchou na jejím maturitním plese a později i na její promoci. Když se rozváděla, řekl jí: „Tak pojď bydlet k nám, domů.“ Jezdil s ní a její starší dcerkou na chatu a nahrazoval vnučce tátu. Za všech okolností stál při ní, i když si někdy nerozuměli. Tak proč se bál jí říct pravdu?
Najednou jakoby jí na ramena padl teplý šál. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Stála u chaty v lese, kam spolu často chodili rybařit. Pocítila nesmírnou únavu. Usedla pod rozložitý smrk na břeh řeky, kterou tatínek tolik miloval. Točila se jí hlava. A tak se natáhla s rukama za hlavou do hebké trávy a pozorovala mraky, které se zběsile honily po obloze. Najednou se kamsi propadla. A vidí malou černou kudrnatou hlavičku za žbrlením, drobnou ručku kolem velkého tátova prstu. A slyší, jak tatínek vypráví její oblíbenou pohádku... ‚Řezbář vyřezal pannu, krejčí jí ušil šaty a Honza ji naučil mluvit. Řekněte, princezno, komu panna po právu náleží?‘ ‚Už jsem ti dvakrát řekla, že tomu, kdo ji naučil mluvit...‘
Ano, to on mě vychoval, on se radoval i trápil, když jsem se radovala a trápila. Najednou měla Jaruška v hlavě jasno. Ano, princezna patří ne tomu, kdo ji vytvořil, ani ne tomu, kdo ji ošatil, ale tomu, kdo s ní mluvil. To je ale moudrá pohádka! Tatínek na ni ve snu stačí ještě přátelsky zamrkat a už se jeho obrysy začínají ztrácet. A Jaruška se slyší, jak ve snu křičí ze všech sil: „Tatííí, počkej, chci ti za všechno poděkovat... Mááám tě strašně ráádaaa!“
Copyright © 2008, Kitty AB
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
