Mapa krvavé růže - synopse scénáře v žánru historické fikce (his-fi) (nejen) o Českém Krumlově, Bobovi a Jáje
Bohemia Rosae
(první díl filmového seriálu Mapa Růže, synopse )
Obraz 1. - Svatá krádež v Praze
Pražský hrad, Rudolfova kunskomora, 28. září roku 1644
Postavy:
Jezuita Bohuslav Balbín
Jezuita Rodrigo Arriaga
Lékař Marcus Marci
Malíř Karel Škréta
Jezuita Jan Tanner
Mnich
Opilci
Balbín
(v roli vypravěče)
„Ó, ubohá Čechie, ani nepozoruješ, jak vlastními syny býváš zrazena a zaprodána: ty myslíš, že ještě jsi, když tě zatím již není! Takovou jsi nebyla nikdy! Vždy jsi byla alespoň od svých milována a ochraňována!... Naši předkové se rádi chlubili... že je příroda chrání téměř nedobytnými hradbami, což dost často poznal ke své škodě nepřítel, který neprozřetelně vstoupil do Čech, jak jsme četli v kronikách. K čemu je však vnější ochrana, jestliže doma chybí rozvaha, nebo – což je nejhorší – když vlast dobývá zrada. Pak žádná cesta není neschůdná.“ Toto jsem napsal já, Bohuslav Balbín, tajný člen Bratrstva Růže a kříže, ve své knize Podivuhodnosti Království českého.
Od brány se odlepí stín. Za ním druhý. A další. Celkem pět postav se přikrčeně plíží do zámku. Mají štěstí, protože stráže slavily svatého Václava tak mohutně, že usnuly ve službě. Zkroucená těla strážných jsou malebně rozhozená po podlaze jako na známém Brueghelově obraze. V mocném chrápání zaniká i nenápadné dvojí zamňoukání, kterému odpovídá jiné, vzdálenější. Kdesi v dálce houká sýček, posel špatných zpráv. Zámek se hrdě vypíná nad spícím městem jako tajemný strážce prahu, vchodu do jiných světů. Řeka teče tiše a pokorně, snad nechce rušit děj dávných příběhů. Její role je shlížet na živé a konejšit mrtvé.
Do ticha je slyšet cvaknutí kliky a proužek světla se rozlije ve zlaté stuze po nádvoří. Šepot a kradmé kroky. Pět stínů se vkrade dovnitř, dveře se potichounku zavřou. Muž v tmavém mnišském oblečení nese v ruce louč a jde první: „Říkali, že vám mám vydat, oč požádáte...“ Jde rychle, drobnými kroky člověka uvyklého spíše klečet při modlitbách, neohrabanými kroky člověka žijícího si svůj duchovní život a nedbajícího o venkovní svět. „Pečetě máte?“ ptá se formálně. Muži ukazují své klobouky. Za krempami je cosi zastrčené. Ve světle louče se zableskne rudý odlesk. Ano, růže, jsou to růže. Růžoví rytíři. „Dobře,“ muž otevírá dveře do ohromného sálu a zapaluje tam několik připravených loučí, v jejichž světle se strašidelně mihotají stíny obrazů, soch, váz, knih a jiných roztodivných předmětů. „Císařská kunstkomora s Rudolfovými sbírkami,“ hlesne jeden z příchozích s posvátným výrazem v tváři a rozhlíží se pln obdivu po místnosti. „Už jen část, bohužel tady rabovali Sasíci a odvezli, co unesli“, mnich mluví pobouřeně. „Ale nebojte se, ti nevěděli, co mají hledat. Teď nás čekají horší časy.“ Muži se rozptýlili po místnosti, každý s loučí v ruce. Jejich hledání bylo tiché a vytrvalé. Připomínalo práci myších zoubků. Uběhlo několik hodin, když tu jeden z nich vítězoslavně vykřikl a ukázal všem jakýsi obraz. Byla na něm panna Marie s Ježíškem. Za chvíli další držel v ruce knihu jako batolátko, pevně a zároveň něžně. Jiný zase přinesl zvláštní mapu ve tvaru růže. Za okny začíná svítat, když jsou hotovi. Každý skryje v připravených pytlích jednu věc, všichni pak se podělí o přesun objemného obrazu pečlivě zabaleného ve starých gobelínech. Poděkují svému průvodci a vyplíží se z hradu. Jejich kroky se ozývají Malou Stranou, která se pomalu probouzí k životu, kdesi zakokrhá první kohout. Kolem se přepotácí pár škytajících opilců, kteří se ve své opilecké mluvě nahlas podivují, co to ti muží vláčí. Naštěstí je to zajímá právě jen tu vteřinu, když procházejí kolem. Když přecházejí Kamenný most, odloží na chvíli své vzácné břemeno, opřou jej o kamennou niku, pokleknou u kříže a vroucně se pomodlí. Odcházejí pak spěšně směrem k jezuitské koleji. Na kočičích hlavách před křížem zůstane ležet povadlá rudá růže.
Obraz 2. - Bobo a Jája se představují
Český Krumlov, prosinec 2012
Postavy:
Bobo alias Bohuslav Rytíř
Jája alias Jarmila Bílbanová
Učitelka Jedličková
Ředitel gymnázia v Českém Krumlově Růžohorský
Majitel Muzea voskových figur
Balbín
(v roli vypravěče)
„Kdyby se nevzpouzelo
to lidstvo ubohé,
co všechno už by mělo
od dobré matky své!
Protože nesklání se,
stíhá ho mnohá tíseň
a v poutech musí dlít.
Že nectí moji matku,
odpouští ona však
a ze svých vzácných statků
jim rozdává i tak,
ovšem jen tuze zřídka,
by nestihla je výtka,
že ceny nemají.“
(Tohle napsal Christian Rosenkreutz, legendární zakladatel Rytířů Růže a meče)
Bobo alias Bohuslav Rytíř je poměrně normální exemplář sedmnáctiletého kluka, který se učí jen tehdy, když je to opravdu nezbytně nutné, zrzavé vlasy geluje pouze příležitostně, holek si zatím nevšímá. Tedy kromě jediné. Jeho spolužačky Jáji. Někdy ho napadne, že jsou jako dvojčata, která se řízením osudu narodila ve dvou různých rodinách. Jen s tím rozdílem, že Bobo se vyzná v počtačích a Jája v historii. Oba bydlí ve stejném činžovním domě na sídlišti Vyšný v Českém Krumlově, jenže on o patro výš. Oba spolu chodili devět let do stejné základní školy, teď už třetím rokem míří nerozlučně na krumlovské gymnázium.
Jája (občanským jménem Jarmila Bílbanová) vypadá trochu jako kluk, což podporuje její štíhlá postava oblečená téměř vždy v kalhotech (sukni nosí jenom na školní focení) a čepice s kšiltem. Jája se dobře učí, což Bobo moc nechápe, dokonce ji to většinou i baví. Je vybavena fotografickou pamětí, tedy pamatuje si vše, co vidí. Jejím nejoblíbenějším předmětem je – světe div se! - dějepis a z něj úplně nejradši má Jája období 17. století v českých zemích, což nechápe ani paní učitelka Jedličková. Jak může období temna a rozvratu zajímat něžnou patnáctiletou dívku, kroutí často hlavou, když se jí Jája na hodinách dějepisu stále na něco vyptává. O té něžné dívce by Bobo polemizoval. Kdyby paní učitelka viděla, jaké dělové rány střílí Jája na bránu, asi by změnila názor. Nebo jak vyjede na kole až na Kleť, Bobo má co dělat, aby jí stačil. Jája je prostě tak správný kamarád, že Bobo někdy zapomíná, že je to holka. S ostatními děvčaty ve třídě nemá téměř nic společného, nikdy s nimi nejde nakupovat hadříky a šminky nebo klevetit do kavárny, jejich řeči ji nudí. Dívky ji za to pomlouvají nebo blahosklonně přehlížejí. Ani Bobo to nemá jednoduché. Kluci nechápou, jak může kamarádit s holkou a nikdy nezapomenou mu to osladit. Ale Bobo je rád, že Jáju má a za žádného kluka by ji nevyměnil. Jája je totiž mašina na dobrodružství.)
I když turisté ovlivňují - někdy i negativně - každodenní chod Českého Krumlova, tihle dva jsou přesvědčeni, že jejich město v sobě obsahuje tolik příběhů, napětí a magie, že to neobsáhnou za celý svůj život. Když se v krumlovštině řekně „normální ulice“, v překladu do normálního jazyka jde většinou o úzkou středověkou uličku plnou tak starobylých domů, že jeden z nich by vystačil jiným městům na muzeum, o kterém by psali pravidelné příspěvky každý měsíc do místních novin. Cestou do školy si spolu obvykle vyprávějí, co četli, slyšeli nebo si jen tak vymysleli, jediným měřítkem je patřičné napětí. Vzdálenost od jejich domu k místnímu gymnáziu je asi tak dva příběhy. Někdy jsou ty příběhy tak spletité, že je třeba cestu prodloužit. Jája občas mění trasu, to se pak stává, že se zapomenou a přijdou pozdě do školy. Jako tuhle. Naplánuje jim záchranu dvou úpících duší milenců v bývalém Domě na louži, dnes Muzeu voskových figur. Opatří si kapesník namočený do svěcené vody, kterým chtějí těm dvěma nebožákům pomoci. Přestože se opatrně vplíží kolem pokladny do sklepa domu, jsou vzápětí odchyceni majitelem a nemilosrdně odvedeni k řediteli gymnázia, panu Růžohorskému. Důsledky jsou fatální. Protože pravice Bobova tatínka je mnohem pádnějším argumentem než domluva Jájiny maminky, považuje Bobo za spravedlivé, že smí po dobu celého měsíce opisovat od pilné studentky Jáji úkoly. Jindy pátrají na vlastní pěst po jezuitském pokladu v bývalé jezuitské koleji, nyní luxusním hotelu Růže. Odtud jsou vykázáni dokonce za asistence místní ostrahové služby a oba si tím vykoledují dvojku z chování.
Obraz 3. – Růžoví bratři
Praha, kostel sv. Klementa, nad ránem 29. září 1644
Balbín
(opět v roli vypravěče)
Desatero Růžových bratří:
1. Nespěchej, nikdy však dlouho nelenoš.
2. Spi, kdy se ti zlíbí.
3. Jez jen střídmě a málo a týdně se alespoň jednou posti. Dávej přednost ovoci a zelenině, jak jen to jde, vyhýbej se však masu. Tělo i duši dokážeš za několik let zcela otrávit, když zatěžuješ organismus mršinami, které mnozí nazývají vybraným vydatným jídlem. Moudrý člověk by neměl za den přijmout více než půl kila spíše jalové stravy.
4. Čekej, protože čas všeho přijde k tobě sám, takže událostem nemusíš nijak nadbíhat.
5. Ze tvého nitra nesmí nikdy vzejít negativní postoj k ostatním, protože se tam záhy vrátí rozhojněn negativními postoji tvého okolí.
6. Prospívej ostatním a rozdej, co sám nepotřebuješ, majetek vždy bere svobodu a duševní klid.
7. Denně se nejméně půlhodinku věnuj vydatnému cvičení a další půlhodinku fyzické práci.
8. Ber si od stromů energii a setrvávej každý den půlhodinku v těsné přítomnosti vzrostlých a zdravých stromů.
9. Dávej svou léčebnou energii ostatním, nezbavuješ se tak vlastní síly, naopak ji tím ještě rozhojňuješ. kdo nezíská energii, ten podléhá nemoci.
10. Odpouštěj jiným provinění aspoň tak rychle, jako je odpouštíš sám sobě
Pět mužů v pláštích nesoucích objemný, pečlivě zabalený obraz. Jeden z nich odemkne dveře kostela svatého Klimenta. Je vidět, že tady jsou doma. Dveře za nimi se skřípotem zapadnou, jeden z nich pečlivě zasune zástrčku. Teprve teď vydechnou a napětí v jejich tvářích povolí. Opatrně rozbalují své poklady, ruce se všem trochu chvějí.
„Je to všechno, bratře Rodrigo?“ zeptá se mladší muž nejstaršího, který je přirozeným vůdcem skupiny. „Ano, bratře Bohuslave, tady před námi leží zdroj budoucí energie lidstva. My ji musíme pečlivě rozdělit a schovat. Ani nechci domyslet, kdyby se to takhle vcelku dostalo do nepovolaných rukou.“ „Co by se stalo?“ další muž neudržel na uzdě zvědavost, ačkoliv mu střední věk prokvétá na bělavých skráních. „Země by byla zničena, Marku,“ odpoví vážně Bohuslav. „Tolik moci v rukou nesmí mít dnes žádný člověk, neunesl by tu zátěž“ „Velký císař to nevěděl?“ Bohuslav se zvědavě obrátí na Rodriga. „Ne , ačkoliv jeho sbírka obsahovala všech pět potřebných artefaktů. On ty věci hromadil, v šílené touze pochopit a dostat se k té moci. Chtěl ji použít proti svým nepřátelům. Jeho duchovní cesta se v poslední části jeho života nějak zvrtla, nikdo neví pořádně, proč. Všichni naši bratří byli informováni, že v Praze v Čechách se shromáždila ohromná síla, která může být v rukou nepovolaného člověka jako... no, daleko silnější než zápalná koule. Čekalo se jen na příležitost. A ta přišla s touhle hrůznou válkou.“ Rodrigo se nadechl: „Síly tmy mají také své informační kanály. Zmocnit se těchto magických předmětů a ovládnout pomocí jejich nebývalé energie svět, to je pravý důvod této války.“ „Kdybychom tak mohli zastavit s jejich pomocí válečné běsnění,“ povzdechne si třetí. „Vždyť víš, Karle, že nesmíme zasahovat do dějin. Můžeme o našem činu nechat pro zasvěcené kódovanou zprávu, aby mohli té informace využít ve prospěch lidstva, ale jinak nic. O tento úkol se již přihlásil tady Bohuslav. Nastavuje krk za nás všechny, kdyby se to dozvěděli naši milí jezuité, tak jeho i nás zničí. Kdyby se dozvěděli, že naše bratrstvo proniklo do jejich řad, tak nám zabrání v další práci. Třeba v budoucnosti vznikne nové kollegium lucis, nová skupina světla, třeba budou lidé moudřejší a přenechají vládu těm opravdu vyvoleným. Třeba se podaří spoutat síly tmy, jak se o to pokusila naše doba, třeba..,“ starší muž si zhluboka povzdechne, aniž dokončí větu, „co jsme dokázali dnes, byl husarský kousek, myslím, že se za něj stydět nemusíme.“ „Jak je možné, že ty předměty mají takovou moc? Vždyť jsou to jen dvě knihy, dva obrazy a jedna mapa. Kniha Mariale Arnesti, deskový obraz Růžencová slavnost, pak ta záhadná kniha, kterou ani meumíme číst, malý reliéf Panenky Marie...“ ozval se pátý, nejmladší člen výpravy. Měl chmýří pod nosem sotva odrostlé. Než mohl dokončit větu, Rodrigo mu dal ruku před ústa. „Stop. Ani to vcelku nejmenuj, ani nevyslovuj. Síla těch, jak ty říkáš předmětů, je tak ohromná, že bychom ji mohli vyvolat pouhým vyslovením. Vždyť víš, Jene, že takhle funguje dílo Velkého Architekta.“ Mladík Jan jen sklopí hlavu, aby se nemusel dívat ostatním do očí. Bohuslav ho pleskne laskavě po ruce a řekne: „Takovou nebezpečnou výpravu jsi s námi zvládl a teď by ses styděl za svoje pochybnosti. Tvoje mládí tě omlouvá. My víme, že pro naši věc ještě hodně vykonáš. Pojďme se raději všichni podívat na tu úžasnou kolekci, asi už ji takto pohromadě dlouho nikdo nespatří.“
Všechny hlavy se sklonily nad vzácné předměty ležící na zemi. Vidíme ve svitu loučí ležet pět předmětů. Vždy, kdy kamera ukáže jednotlivý artefakt, zároveň se na obrazovce napíše krátká informace o jednotlivém předmětu.
Oltářní obraz Růžencová slavnost od Albrechta Dürera, který umělec namaloval pro Růžencovou společnost v Benátkách a který koupil později Rudolf II. do svých sbírek.
Palládium země české, reliéf Panny Marie s Ježíškem z kostela ve Staré Boleslavi, jehož původ někteří badatelé hledají až u svatého Václava. Symbolem panny Marie je rudá růže.
Rukopis Mariale Arnesti je jediný přímo Balbínem zachráněný rukopis rozsáhlé rožmberské (tedy rodu pánů z Růže) knihovny, který Balbín prokazatelně nejen objevil, ale i připsal pravděpodobnému autorovi, Arnoštu z Pardubic, arcibiskupovi Karla IV.
Další rukopis, dnes nazývaný Voynichův, po třicetileté válce jej pojednou měl v držení lékař Jan Marcus Marci. Jeho historie je spletitá, jedno je jisté: dodnes se jej nikomu nepodařilo rozluštit.
Pro tento díl je nejdůležitějším zachráněným pokladem v našem příběhu je Vetterova mapa Čech ve tvaru růže, „Bohemia Rosae“, kterou Balbín použil ve svých Miscelleniích.
Na mužích je znát úcta a dojetí. Když se dosyta vynadívali, opatrně věci zabalili a po točitých schodech s nimi vysupěli na půdu. Tam, za trámy a do starého harampádí schovali porůznu své poklady, největší obraz zaházeli starým senem a přikryli několika slamníky, které tam někdo bůhvíproč odložil. „Zatím tady budou v bezpečí, po válce je rozdělíme tak, aby se hned tak nesetkaly. Jedna nebo dvě věci mohou zůstat v českých zemích, jako základ pro další duchovní rozvoj. Myslím, že ještě chvíli potrvá, než lidstvo dozraje k příštímu duchovnímu skoku,“ prohlásil ten, kterému říkali Rodrigo, „teď jen ubránit Prahu před těmi švédskými tatrmany.“ „Já bych je nepodceňoval,“ povzdechl si menší muž s vlasy sčesanými dozadu, kterého ostatní nazývali Bohuslav, „naši bratří z německých zemí nás varovali, že prý se Švédům dostalo naprosto přesných instrukcí, co, popřípadě kde to mají hledat. Snad bratr Jan Ámos neprozřetelně řekl víc, než měl.“ „Jeho úmysly byly dobré, o tom nikdo nepochybuje. Ve své dobrotě neodhadl ďábelské úmysly svých chlebodárců.“ prohlásil třetí, muž ve středních letech, který už věděl o životě svoje a který slyšel na jméno Marek. „Dobrý úmysl ještě není zárukou dobrého výsledku, to víme všichni,“ přispěl do diskuse ten, kterého označovali za Karla. „Zvěrstva, které tady páchají švédská vojska ve jménu protestantů, jsou strašlivá. Chtějí zničit Čechii jako pokladnici evropské kultury, přenést všechny poklady, které za něco stojí, na sever a složit je k nohám té zvláštní mužatky s rozsáhlými kontakty, nespolehlivé královny Kristiny. Pánové, tahle ženština určitě něco tuší, její špehové čenichají všude. Otázkou je, pro koho ve skutečnosti pracují. Královna neví, že kultura se nedá naroubovat jako jablečný peň, kultura se musí žít, její vlásečnice začínají u těch nejchudších, pak sají sílu cestou napříč všemi vrstvami společnosti a končí u bohatých mecenášů a lidumilů. Inter arma sillent musae. Múzy ve válce vždycky mlčí, a tak i já budu malovat až po válce.“ Pak se muži vřele objali. Rodrigo jim připomněl: „Připravte se, až se ti najatí zloději a vrahové objeví před Prahou. Nezůstane tady kámen na kameni.“
Nato se jezuité Bohuslav Balbín, Jan Tanner a Rodrigo Arriaga, lékař Jan Marek Marků a malíř Karel Škréta rozešli různými směry po celé Praze, která se začala probírat do nového dne. Vypadala jako nevěsta po svatební noci přistižená novomanželem chrupkající a s pokleslou bradou. Svátek svatého Václava jí dal pokaždé zabrat. To jí však nezabránilo v tom, aby si marnivě neurovnala všechny záhyby svého nádherně hříšného těla a netěšila se na další den. Že ve svých útrobách ukrývá možnost zničení celého lidstva, v tuto chvíli vůbec netušila.